II.ÚS 426/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 426/22 ze dne 16. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020 č. j. 43 T 7/2020-542, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021 č. j. 6 To 9/2021-689 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 8 Tdo 1004/2021-752, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020 č. j. 43 T 7/2020-542 rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší, a to v celém rozsahu. Nově pak bylo za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným tím, že zjednodušeně řečeno v blíže určeném místě a čase v B., v prostoru garáže napadl zezadu úderem kovovou trubkou délky 61 cm a váhy 2,1 kg do týlní oblasti hlavy svoji bývalou přítelkyni - poškozenou. V napadání měl stěžovatel pokračovat nejméně sedmi ranami zezadu do oblasti vlasové části hlavy. Poškozená následně z garáže utekla a přivolala si pomoc. Stěžovatel nastoupil do vozidla poškozené a i s jejími věcmi odjel, načež se následující cca tři týdny ukrýval v oblasti Jižní Moravy. Za zločin vraždy ve stádiu pokusu, přečin krádeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou újmu ve výši 3 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 259 896,80 Kč. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a řádně se nevypořádaly s jím vznesenými námitkami. Soudy rovněž nesprávně posoudily skutek jako trestný čin vraždy ve stádiu pokusu, přičemž odhlédly od toho, že na straně stěžovatele absentuje úmysl. Stěžovatel připouští, že mezi ním a poškozenou došlo ke konfliktu, během něhož se bránil napadení ze strany poškozené, v důsledku čehož ona spadla do montážní jámy. V době, kdy poškozená z místa odešla, žádná viditelná zranění neměla. Napadení poškozené trubkou stěžovatel popírá, v opačném případě by poškozená jistě utrpěla vážnější zranění. Stěžovatel v průběhu řízení navrhl provedení celé řady důkazů, které však byly orgány činnými v trestním řízení opakovaně zamítány. Ve věci tak nebyla provedena rekonstrukce na místě samém a ani vyšetřovací pokus, které mohly objasnit některé rozhodné skutečnosti případu. Stejně tak nebyl proveden důkaz záznamem telekomunikačního provozu telefonu poškozené a rovněž nebyl zadán posudek z oboru forenzní biomechaniky. Shora uvedené návrhy mohly podle stěžovatele projednávanou věc blíže objasnit. Stěžovatel má za to, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Obecné soudy v souvislosti s posuzováním věrohodnosti poškozené nepřihlédly k tomu, že se jedná o osobu v minulosti trestanou za drogovou trestnou činnost. Ke konfliktu mezi stěžovatelem a poškozenou došlo právě z toho důvodu, že stěžovatel zlikvidoval drogy určené k další distribuci. Poškozená není osobou věrohodnou, kdežto stěžovatel je dle sdělení svědků osobou přátelskou a nekonfliktní. Obecné soudy se dále podle stěžovatele řádně nevypořádaly s některými dílčími důkazy, jako bylo oblečení poškozené, jeho umístění na podlaze garáže, uložení kovové trubky užité k útoku nebo otisky pneumatik na podlaze garáže. Stěžovatel nesouhlasí se závěry znaleckého posudku MUDr. Krajsy, který jen citoval odbornou literaturu a uváděl teoretické hypotézy a úvahy, co by se mohlo případně stát. Stěžovatel prostřednictvím obhájce oslovil znalce z celé České republiky, přičemž však žádný z nich nebyl ochoten vypracovat oponentní znalecký posudek. Nicméně, všichni oslovení sdělili, že závěr o přímém ohrožení života poškozené nemá oporu v lékařské dokumentaci. Poškozené byla způsobena jen lehká, život neohrožující zranění, delší doba léčení byla způsobena jen a pouze zraněním v obličejové části hlavy. Ze samotného způsobu provedení útoku nelze objektivně postavit na jisto, že by útočník nutně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem a poškozenou zavraždit. Sám znalec MUDr. Krajsa uvádí, že smrt hrozila jen v krajním případě, pokud by byly útokem způsobeny těžší následky, než jaké způsobeny ve skutečnosti byly, a to za současného neposkytnutí včasné lékařské pomoci. Poškozená tak nebyla ohrožena na životě a nemohlo se tedy jednat o přímý ani nepřímý úmysl usmrtit poškozenou. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu. Dále stěžovatel nesouhlasil ani s tím, jak obecné soudy rozhodly o uloženém trestu. Soudu prvního stupně vytkl, že na straně obžalovaného neshledal žádnou polehčující okolnost. Tu přitom stěžovatel spatřuje ve způsobení menšího škodlivého následku - poškozená nezemřela. Soudy nepřihlédly k tomu, že se v případě stěžovatele nejedná o dokonaný trestný čin, ale toliko o pokus trestného činu. Uložený trest je ve zjevném nepoměru ke škodlivosti činu pro společnost a zdaleka není nutný k dosažení účelu trestu. Při ukládání trestu mělo být přihlédnuto k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo ohrožení života poškozené. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy ve stádiu pokusu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl celou řadu námitek, přičemž přehlíží, že tyto vznesl již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené tím, že se jedná o osobu soudně trestanou, nelze přehlížet, že její výpověď logicky koresponduje s výpovědí svědkyně F. Ta přitom vypověděla, že poškozenou předtím nikdy neviděla, a popsala její chování způsobem, který plně odpovídá chování zraněné osoby, obávající se o svůj život. Z výpovědi svědkyně F. vyplynulo, že poškozená byla silně rozrušená, krvácela z oblasti hlavy a svědkyni sdělila, že byla napadena bývalým přítelem. Výpověď svědkyně F. je pak v souladu s přepisem záznamu volání na linku 155, jejímž prostřednictvím svědkyně přivolala poškozené záchrannou službu. Vrchní soud vysvětlil, že svědkyně F. popisovala situaci bezprostředně po napadení poškozené, přičemž vzhledem ke zraněním poškozené a jejímu psychickému stavu si nelze reálně představit, že by poškozená svědkyni líčila události zcela v rozporu s tím, jak se ve skutečnosti odehrály. Tyto závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a