II.ÚS 430/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 430/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1051/2020 ze dne 22. října 2020, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 465/2019-254 ze dne 3. června 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 91 T 135/2019-190 ze dne 5. listopadu 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a ústavní stížnost 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Městského soudu v Brně pro jejich nezákonnost a nesouladnost s čl. 8, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl obviněným v trestní věci kvalifikované jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za kterou byl stěžovatel v záhlaví specifikovaným rozsudkem městského soudu odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Současně mu podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu též uložil povinnost nahradit poškozené Veřejná zeleň města Brna, příspěvková organizace, sídlem Kounicova 1013/16a, Brno, IČ: 621 61 521, škodu ve výši 78 892 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak poškozené Technické sítě Brno, a. s., sídlem Barvířská 5, Brno, IČ: 255 12 285, odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatel se dle prvostupňového rozsudku měl skutku konkrétně dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v květnu 2019 ve večerních hodinách řídil po požití většího množství alkoholu osobní motorové vozidlo značky Mercedes Benz G63 AMG ulicemi v centru města Brna, přičemž poblíž sloupu trolejového vedení v zatáčce nezvládl řízení vozidla v důsledku vysoké rychlosti. Přejel s vozidlem vlevo mimo vozovku, najel přes chodník do parku, kde s vozidlem havaroval najetím do kovového zábradlí, okrasných keřů a sloupu veřejného osvětlení. Tím vznikla škoda na jeho vozidle v policií odhadované výši 500 000 Kč, na parkovém keřovém porostu a zábradlí ve výši 78 892 Kč ke škodě Veřejné zeleně města Brna, příspěvkové organizace, a na sloupu veřejného osvětlení ve výši nejméně 18 184 Kč, ke škodě Technických sítí Brno, a. s. Po dopravní nehodě byla u stěžovatele dechovou zkouškou zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,94 g/kg, přičemž opakovanou dechovou zkoušku odmítl, stejně tak i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve ke zjištění hladiny alkoholu v krvi, a nebyl tedy schopen vzhledem k množství před jízdou požitého alkoholu bezpečně ovládat motorové vozidlo. 4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu. Proti usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to zejména proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předně poukázal na zásadní procesní vady, jež provázely dosavadní průběh řízení a přinesly porušení jeho práva na spravedlivý proces, a na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, které není řádně odůvodněno, resp. odvolací soud se v něm vůbec nevypořádal s částí jeho odvolacích námitek. Stran procesních vad jednak vytkl odvolacímu soudu, že opakovaně porušil jeho právo na obhajobu, usnesení odvolacího soudu považoval nadto za nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel namítal neprokázání skutku a též porušení zásady in dubio pro reo. Své potrestání hodnotil jako drakonické a svým způsobem likvidační. Nejvyšší soud však stěžovateli nepřisvědčil. Zdůraznil, že svou veškerou argumentaci staví výhradně na vlastní verzi skutkového děje. Námitky stěžovatele však soud neshledal za důvodné a dovolání odmítl. 5. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností. V úvodu ústavní stížnosti, jakož i dalších podáních směřovaných k Ústavnímu soudu, stěžovatel konstatuje, že od samého počátku nesouhlasí s trestním stíháním vedeným proti jeho osobě a nebylo zjištěno, že řidičem byl právě on. Výpovědi policistů (strážníků) jsou zaujaté a vzájemně rozporné. Výrok prvostupňového soudu porušuje zásadu in dubio pro reo. Na žádné konkrétní důkazy obecné soudy ani nepoukázaly. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel požil větší množství alkoholu. Nedošlo k opakované dechové zkoušce a chybí tedy jednoznačný důkaz. Škoda na cizím majetku rovněž nebyla prokázána. Určitá zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Skutková verze stěžovatele (že vozidlo řídil někdo jiný), nebyla spolehlivě vyvrácena. Trest stěžovatel považuje za drakonický a likvidační. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nadto nebyly soudy nestranné a nezávislé, zejména prvostupňový samosoudce neskrýval svou averzi vůči stěžovateli. A byl celkově nepříjemný. Celé trestní stíhání a odsouzení stěžovatele proběhlo v závěru pouze v rovině "tvrzení proti tvrzení. Zákazem řízení došlo k zásahu do práva stěžovatele podnikat a rovněž mu bylo jako zámožné osobě v důsledku trestního stíhání odejmut zbrojní průkaz k jeho legální obraně. II. Hodnocení Ústavního soudu 6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. 10. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. 11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance. 12. Ústavní soud dospěl na základě výše uvedených zásad k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené v tomto smyslu neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek ve skutečnosti postiženo není. 13. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné