II.ÚS 431/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 431/24 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. Vítem Kučerou, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 4 - Chodov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 17 Co 228/2022-305 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. září 2022 č. j. 11 C 63/2021-234, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a P. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a dále výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se podanou žalobou po stěžovatelce jako žalované domáhal zaplacení částky 24 392 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy představující bolestné a další nemajetkové újmy spočívající v nepohodlí, stresu, návštěvě policie apod., již utrpěl v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky, která jej dne 9. 11. 2018 na parkovišti před obchodním domem Kaufland ve Vyškově napadla pepřovým sprejem, jímž zasáhla jeho oči, ústa a nosohltan a způsobila mu škodu na zdraví. Útoku stěžovatelky předcházel rozhovor, který však nebyl fyzicky ani verbálně vyhrocen, a stěžovatelka tak vedlejšího účastníka napadla bezdůvodně. 3. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 24 392 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že zákonné předpoklady odpovědnosti stěžovatelky za vedlejším účastníkem tvrzenou škodu na zdraví nejsou splněny, neboť i když došlo k poškození zdraví vedlejšího účastníka při popsaném incidentu, jednání stěžovatelky je nutno posoudit jako nutnou obranu, a proto její odpovědnost za škodu na zdraví vedlejšího účastníka nelze dovodit. Ve vztahu k nákladům řízení dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatelka byla v předmětné věci procesně úspěšná, avšak okresní soud přihlédl ke skutkovým zjištěním ohledně situace, která předcházela dni 9. 11. 2018. V těchto okolnostech shledal soud důvody hodné zvláštního zřetele, pro které stěžovatelce náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřiznal. Okresní soud současně poukázal na to, že tento důvod by byl dán i v případě, že by byl procesně úspěšný vedlejší účastník, a soud by za takové situace nepřiznal náhradu nákladů ani vedlejšímu účastníkovi. 4. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka není důvodné, neboť okresní soud v této věci správně a dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž tento skutkový stav správně právně posoudil. Odvolání stěžovatelky, která napadla rozhodnutí okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, posoudil krajský soud rovněž jako nedůvodné. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že v řízení byla úspěšná, a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud však shodně s okresním soudem v předmětné věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro použití § 150 o. s. ř., a proto právo na náhradu nákladů řízení úspěšné stěžovatelce nepřiznal. Krajský soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozsáhlé, je z něj však zřejmé, v jakých okolnostech okresní soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž ve věci úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení odepřel. Při zkoumání otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení přihlédl krajský soud k osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a také k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. S přihlédnutím k těmto okolnostem a v kontextu se zjištěnými dlouhodobě narušenými vztahy mezi rodinami obou sporných stran, které podle krajského soudu nepochybně determinují chování a postoje účastníků řízení, dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud správně úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Podle názoru krajského soudu bude v této věci i v souladu s principem spravedlnosti, aby si každá ze stran nesla náklady řízení ze svého. Rovněž v odvolacím řízení shledal krajský soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele odůvodňujících postup podle § 150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v okolnostech výše uvedených. Proto úspěšné stěžovatelce ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že brojí pouze proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. Namítá, že okresní soud ji před vydáním svého rozhodnutí neupozornil, že zvažuje uplatnění výjimky zakotvené v § 150 o. s. ř. Jeho rozhodnutí je proto překvapivé, neboť okresní soud stěžovatelce upřel možnost se k právnímu názoru okresního soudu vyjádřit, ačkoli povinností soudů je vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Okresní soud se dále nepřiznáním náhrady nákladů řízení dopustil nerovného zacházení, neboť úspěšné stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se argumentací stěžovatelky v jejím odvolání nezabýval, ať již jde o námitku nesprávné aplikace § 150 o. s. ř., popř. nerovného přístupu k oběma účastníkům. 6. Stěžovatelka poukazuje na to, že při rozhodování o nákladech řízení okresní soud opomněl, co ve svém rozsudku konstatoval jen o pár odstavců výše, tedy že: "žalovaná jednala v nutné obraně", "žalovaná nevyvolala na parkovišti konflikt se žalobcem, tento vyvolal výlučně žalobce", "žalovaná se oprávněně obávala poškození svého zdraví nebo zdraví svědka K." a žalovaná mohla "důvodně předpokládat, že jí zvolený způsob zásahu ji i další osoby účinně ochrání bez vážných následků pro žalobce". Stěžovatelka tedy měla plný procesní úspěch, což je zásadní podmínkou pro přiznání náhrady nákladů řízení. Její právo na náhradu nákladů řízení bylo dále podpořeno konstatováním soudu, že za konflikt nemohla, sama byla ohrožena a dokonce i přesto zvolila přiměřenou reakci. Naopak to byl výlučně vedlejší účastník, kdo útok bezdůvodně inicioval a eskaloval. Stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť soudy nedůvodně a překvapivě aplikovaly výjimku z pravidla podle § 150 o. s. ř., přičemž použití této výjimky pečlivě a přesvědčivě neodůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou rovněž překvapivá a porušují zásadu rovnosti účastníků řízení. Krajský soud se dále nezabýval odvolacími argumenty stěžovatelky a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho