II.ÚS 437/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 437/21 ze dne 16. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti RNDr. Zdeňka Šafránka, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 1422/2020-456, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 23 C 111/2017-271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Pavla Křivky, 2) Jana Křivky a 3) Jaroslavy Křivkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 2. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 byl ve výrocích ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 5. 2019 č. j. 23 C 111/2017-271, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, podaná společně s vedlejším účastníkem 1), kterou se oba žalobci domáhali proti vedlejším účastníkům 2) a 3) určení existence zástavního práva k části nemovitostí dříve zapsaných ve složce č. A, B a C pozemkové knihy pro k. ú. S. a ve vložce č. D pozemkové knihy pro k. ú. P. Žalobci jsou přímými potomky Anny Šafránkové (matka stěžovatele) a Františka Křivky [otec vedlejšího účastníka 1)], v jejichž prospěch bylo zástavní právo v minulosti zapsáno do evidence nemovitostí. Zástavní právo vzniklo na základě odevzdací listiny okresního soudu ze dne 1. 7. 1930 sp. zn. DI 129/30 a bylo vymazáno na základě Prohlášení o evidenci nemovitostí ze dne 26. 2. 1979 a 22. 2. 1979. 3. Podle okresního soudu pohledávky, které měly být zástavním právem zajištěny, vznikly již v roce 1930, kdy platil císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, a tudíž podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebylo možné použít v současnosti platný občanský zákoník. Věc však bylo třeba po stránce hmotněprávní posoudit podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník 1950") účinného od 1. 1. 1951, podle jehož § 562 se tímto zákonem řídily i právní poměry vzniklé před tímto datem, tedy i právní poměry z předmětných pohledávek a zástavní právo, které je zajišťovalo. Přestože žalobci tvrdili, že uvedená Prohlášení o evidenci nemovitostí jsou vadná, okresní soud již neprováděl další dokazování, jelikož zástavní právo by beztak zaniklo. Od 1. 1. 1951 začala běžet desetiletá promlčecí lhůta (§ 91 odst. 1 občanského zákoníku 1950), pročež předmětné pohledávky i zástavní právo zanikly nejpozději k 1. 1. 1961. Žalovaní v tomto ohledu vznesli námitku promlčení. Za této situace se okresní soud již nezabýval existencí zástavního práva k celým nemovitostem, jak jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí, ani ostatní argumentací žalobců týkají se uznání nároku ze strany žalovaných. 4. Krajský soud ve svém právním posouzení zdůraznil, že v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (zástavy). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv. V posuzované věci svědčily pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětným nemovitostem Anně Šafránkové a Františkovi Křivkovi. Podle tvrzení žalobců ale Anna Šafránková zemřela v roce 2000 a František Křivka v roce 2003 bez toho, aby pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem byly v dědickém řízení po těchto právních předchůdcích žalobců projednány. Žalobcům proto nemůže svědčit postavení držitelů pohledávek zajištěných sporným zástavním právem k nemovitostem, tj. postavení zástavních věřitelů, a tedy ani aktivní věcná legitimace k vedení tohoto sporu. Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě. Touto deklarací by se totiž legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Nedostatek procesních předpokladů určovací žaloby představuje důvod jejího zamítnutí. Pouze nad rámec krajský soud uvedl, že žaloba by zjevně nemohla obstát ani po stránce věcné a ztotožnil se se skutkovými a právními závěry okresního soudu o tom, že pohledávky právních předchůdců žalobců jsou nejpozději k 1. 1. 1961 promlčeny, což platí i pro jejich zajišťující sporná zástavní práva k nemovitým věcem. 5. Dovolání, které podal proti rozsudku krajského soudu pouze stěžovatel, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 21 Cdo 1422/2020-456 odmítnuto. Stalo se tak z toho důvodu, že dovolání neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel se omezil toliko na sdělení, že přípustnost dovolání odvozuje z § 237 občanského soudního řádu. Nadto dovolací soud dodal, že dovolání by podle tohoto ustanovení stejně nemohlo být přípustné, protože rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byl protiprávně zbaven nemovitostí v nich specifikovaných. Zástavní právo, o které v žalobě šlo, nikdy nezaniklo, neboť neexistuje relevantní právní titul, na jehož základě bylo vymazáno. Obecné soudy pochybily, pokud dovodily, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby na určení zástavního práva z důvodu nezdědění pohledávky. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 7. 2020 sp. zn. 32 D 387/2010 bylo její nabytí v rámci dědictví potvrzeno, a to ke dni smrti zůstavitele, na což byl dovolací soud upozorněn. Protože k nabytí dědictví došlo již v roce 2000, nejde o novou skutečnost a v dovolacím řízení k ní mělo být přihlédnuto. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). 8. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Nedošlo tak k řádnému vyčerpání dovolání, ačkoli šlo o podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu vyplývající z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K jejich věcnému přezkumu by mohlo dojít pouze v případě, že by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve tím by se otevřel prostor pro jejich přezkum jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti. V. Vlastní posouzení 9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 111/2017, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná. 10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 11. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je jednou z povinných náležitostí dovolání vymezení,