II.ÚS 441/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 441/21 ze dne 15. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Jiřím Pražákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 218, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 291/2020-4393 ze dne 30. 9. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 59/2019-4164 ze dne 5. 6. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces zaručených čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem č. j. 1 T 175/2013-3982 ze dne 27. 8. 2018 shledal Okresní soud Plzeň-město stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let a 8 měsíců a dále trest propadnutí věci. V dané trestní věci šlo již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho předchozí rozsudky zrušil odvolací soud. Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 6 To 59/2019-4164 ze dne 5. 6. 2019 zrušil citovaný rozsudek okresního soudu a nově rozhodl o stěžovatelově vině a o uložení trestu odnětí svobody v trvání 4 let a trestu propadnutí věci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením č. j. 11 Tdo 291/2020-4393 ze dne 30. 9. 2020. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť jeho trestní věc nebyla soudnímu senátu 1 T Okresního soudu Plzeň-město přidělena dle rozvrhu práce či jiného transparentního a předvídatelného systému, nýbrž na základě rozhodnutí místopředsedy soudu. To stěžovatel dovozuje z úředního záznamu založeného ve spise okresního soudu (č. l. 2308), do něhož předseda senátu 1 T zapsal, jak mu místopředseda soudu oznámil, že mu přidělil stěžovatelovu trestní věc. Místopředseda soudu tak podle záznamu učinil z důvodu vyloučení jiných soudců a k nevyloučeným soudcům uvedl, že po soudkyni Bočkové se sníženým nápadem to "nemůžeme chtít" a soudkyni Prýcové byla přidělena jiná rozsáhlá věc (soudce senátu 7 T nezmínil). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález I. ÚS 2769/15 a v něm citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva), podle níž musí být věc přidělena soudci na základě transparentního a předvídatelného systému. 4. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, ačkoli si vyžádal podklady k posouzení uplatněného dovolacího důvodu a na jejich základě rozhodl. Místo toho měl podle stěžovatele dovolání zamítnout ve veřejném zasedání. V postupu Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, protože neměl možnost v rámci veřejného zasedání reagovat na nové podklady. 5. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že nezjistil žádné konkrétní poznatky, z nichž by bylo možno dovozovat, že uvedená trestní věc byla senátu 1 T přidělena netransparentně, či dokonce v rozporu s platným rozvrhem práce. K tomu dodal, že kdyby k něčemu podobnému dle přesvědčení předsedy senátu 1 T skutečně došlo, patrně by ve věci nekonal hlavní líčení a zvolil by jiný postup. 6. Rovněž Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že nezjistil nic, z čeho by bylo možné dovodit, že k přidělení dané trestní věci došlo v rozporu s rozvrhem práce. Za účelem posouzení této námitky stěžovatele si vyžádal příslušný rozvrh práce a přehled napadlých a přidělených trestních věcí v agendě T a dále vyjádření, jakým způsobem došlo k přidělení věci stěžovatele senátu 1 T. Z těchto podkladů a ze spisu zejména zjistil, že dle rozvrhu práce probíhalo přidělování automaticky pomocí algoritmu v systému ISAS. Místopředseda soudu může do tohoto procesu zasáhnout pouze v tom směru, že upozorní pracovnici zápisového oddělení na to, kteří soudci jsou z projednávání věci vyloučeni, protože rozhodovali o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tyto informace jsou totiž vedeny ve vyhrazené databázi, do níž nemají pracovnice zápisového oddělení přístup. Z přehledu napadlých věcí je navíc zřejmé, že systém při přidělování automaticky zohledňuje i rovnoměrné zatížení jednotlivých senátů. Obsah záznamu sepsaného předsedou senátu 1 T Nejvyšší soud vyložil tak, že místopředseda soudu pouze informoval předsedu senátu 1 T o nové trestní věci, s jejímž automatickým přidělením systémem ISAS byl seznámen. Úřední záznam vyznívá spíše jako nesouhlas předsedy senátu 1 T s přidělením dané trestní věci jeho osobě, protože jinak by nekonal další úkony trestního řízení a upozornil by předsedu soudu na rozpor s rozvrhem práce. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatel námitku vznesl až v odvolání proti v pořadí třetímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tedy po více než 4 letech od okamžiku, kdy se s úředním záznamem mohl prvně seznámit prostřednictvím svého obhájce, který nahlížel do trestního spisu. II. Hodnocení Ústavního soudu 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. 10. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady týkající se práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází z toho, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101), bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 1171/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 47/76 SbNU 649), bod 11; nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.), bod 30]. 11. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování