II.ÚS 445/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 445/25 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hlavenky, zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, sídlem Elišky Krásnohorské 1305/18, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 71 Co 211/2024-114 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. května 2024 č. j. 19 C 120/2024-56, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Mgr. Jiřího Kanii a Bc. Jany Kaniové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl žalobě vedlejších účastníků jako žalobců a rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zdržet se rušení vedlejších účastníků v užívání jejich pozemku p. č. X1 v k. ú. K. tím, že přestane ukládat hnůj na svůj pozemek p. č. X2 v k. ú. K., a to v pásu tohoto svého pozemku umístěného ve vzdálenosti do 27 metrů od hranice pozemku vedlejších účastníků p. č. X1 v k. ú. K. (výrok I.). Dále soud stěžovateli uložil povinnost uvést svůj pozemek p. č. X2 v k. ú. K., do předešlého stavu tak, že odstraní hnůj skladovaný na tomto svém pozemku v blízkosti pozemku vedlejších účastníků p. č. X1 v k. ú. K., a to nejméně do vzdálenosti 27 metrů od hranice pozemku vedlejších účastníků p. č. X1 v k. ú. K. (výrok II.). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 32 734 Kč (výrok III.) a vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV.). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci se ochrany držby domáhají po právu. V souladu s § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), se v této tzv. posesorní žalobě soud omezí na zjištění poslední držby a jejího event. svémocného rušení. Poslední pokojná držba vedlejších účastníků byla prokázána, vedlejší účastníci svůj pozemek dlouhodobě užívali (aniž by byli obtěžováni imisemi z nově umístěné skládky hnoje na pozemku stěžovatele v bezprostřední blízkosti pozemku vedlejších účastníků), a to pokojně až do 27. 3. 2024. Stěžovatel aktivní činností přistoupil ke skladování hnoje do bezprostřední vzdálenosti k hranici s pozemkem vedlejších účastníků. K obtěžování vedlejších účastníků pak od té doby dochází nejen zápachem, ale rovněž možnou kontaminací podzemního zdroje vody pro povolenou studnu vedlejších účastníků. Okresní soud připomněl, že ve smyslu § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel zdržel rušení a vše uvedl v předešlý stav. Bylo prokázáno, že stěžovatel držbu svémocně ruší v žalobě popsaným a v tomto řízení prokázaným způsobem, když vedlejší účastníci v důsledku toho nemohou od 28. 3. 2024 řádně užívat svou nemovitost, ačkoli tak dosud, tj. do 27. 3. 2024, činili. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., III. a IV. potvrdil. Usnesení okresního soudu ve výroku II. krajský soud zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť tento výrok mířil na uvedení v předešlý stav, kdy již před jednáním u krajského soudu stěžovatel uvedl svůj pozemek v předešlý stav, respektive došlo k zaorání hnoje do pásu vyhrazeného pro sázení brambor. Krajský soud dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud dovodil, že v posuzovaném případě bylo prokázáno, že v době nabytí nemovitosti vedlejšími účastníky se na sousedním pozemku skládka hnoje nenacházela a ti mohli své nemovitosti užívat pokojně pro své potřeby. Pokojný stav narušil svémocně stěžovatel navezením kopy hnoje v bezprostřední blízkosti rodinného domu a v takové blízkosti studny, že by došlo k její kontaminaci. Je obecně známo a vyplývá to i z notářského zápisu, že kopa hnoje stěžovatele o vlhkosti vytvořené návozem (4 m x 2,5 m x 1 m) šíří obtěžující zápach. Skládka hnoje může rovněž kontaminovat podzemní vody. Pokud je kopa hnoje navezena 1 m od hranice pozemku vedlejších účastníků, jde o imise nepřiměřené místním poměrům, když jde o lokalitu určenou k vybudování rodinných domů, byť v přímém sousedství pozemků zemědělských. Protože se stěžovatel vyjádřil tak, že svůj pozemek bude používat k pěstování brambor za použití bio hnojení i nadále, hrozí reálná hrozba dalšího nevhodného umístění kopy hnoje, dovodil i krajský soud, že je namístě žalobě vyhovět, a to i za situace, kdy kopa hnoje byla odstraněna. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na základě žaloby, kterou se vedlejší účastníci bránili nepřímým imisím, měl okresní soud zkoumat, zda se nepřímým imisím lze bránit posesorní žalobou, neboť v tomto specifickém zkráceném řízení není rozsáhlé dokazování možné. Nadto měla být zkoumána také intenzita případného zásahu. Soud by neměl poskytnout ochranu zásahu, který je toliko bagatelní. Stěžovatel má za to, že v tomto případě šlo pouze o bagatelní zásah, kterému soud neměl poskytnout ochranu zásahu, a to již z toho důvodu, že hnůj byl uskladněn pouze dočasně. Stěžovatel namítá, že v řízení před okresním soudem neměl možnost se vyjádřit, a byl tak se svými námitkami proti tvrzením vedlejších účastníků odkázán až na odvolací řízení. 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud provedl dokazování pouze stěžovatelem navrhovanými čestnými prohlášeními, a to jen z toho důvodu, že i vedlejší účastníci navrhli důkaz čestnými prohlášeními. Krajský soud se však nevypořádal s rozporem v tvrzení obsažených v čestných prohlášeních. Krajský soud bez řádného odůvodnění neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy a porušil tak rovnost účastníků řízení. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se k tvrzením vedlejších účastníků vyjádřit dříve. Vědom si specifik posesorní ochrany, krajský soud shledal oprávněným nárok na ochranu držby proti rušení nepřímými imisemi. Nezkoumal již, jaké jsou místní poměry, a zda nepřímé imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. 6. Stěžovatel krajskému soudu předestřel, že ochrana rušené držby je specifickým institutem, ve kterém není možné z důvodu omezeného dokazování ve zkráceném řízení dospět k závěru, že byla imisemi překročena míra přiměřená poměrům. Stěžovatel má za to, že soud měl provést důkazy a tyto následně zhodnotit, nikoliv pouze svévolně uzavřít, že neuvěřil tvrzení účastníka řízení. Podle stěžovatele nešlo pouze o tvrzení ohledně nejvhodnějšího místa k uskladnění hnoje, navíc šlo o uskladnění pouze dočasné. Nesouhlasil-li krajský soud s názorem stěžovatele, že posesorní žalobou by neměla být řešena obrana proti imisím, když k tomuto právní řád poskytuje žalobu na zdržení se imisí, měl krajský soud provést alespoň dokazování ke zjištění místních poměrů, zda byla přiměřená míra překročena. 7. Stěžovatel dále namítá, že ačkoliv má být ochrana držby pouze dočasného charakteru, soudy mu bez dalšího zkoumání uložily povinnost zdržet se ukládání hnoje na jeho pozemku ve vzdálenosti 27 m od hranice pozemku vedlejších účastníků. Tímto bylo stěžovateli znemožněno, aby v rámci výkonu svého vlastnického práva zemědělsky hospodařil na většině svého pozemku p. č. X2 v k. ú. K. Napadenými rozhodnutími vznikl nepoměr mezi ochranou vlastnického práva vedlejších účastníků a stěžovatele. Zatímco dočasným uskladněním hnoje mohlo dojít pouze k bagatelnímu zásahu do práva vedlejších účastníků, stěžovatel byl na svém právu omezen ve značném rozsahu, když nemůže plně využívat svůj pozemek pro zemědělskou činnost tak, jak byl pozemek využíván již po mnoho let. Značný rozsah omezení, tedy určení vzdálenosti zákazu ve vzdálenosti 27 m od hranice pozemku, pak byl určen podle tvrzení vedlejších účastníků, že "do vzdálenosti 27 m od hranice rodinného domu stěžovatele si stěžovatel ukládal hnůj na svém dalším pozemku". Ačkoliv se v odvolacím řízení stěžovatel vyjádřil, že z doložených fotografií je zřejmé, že stáj s hnojem se nachází již v bezprostřední blízkosti rodinného domu