II.ÚS 460/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 460/24 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti spolku Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 763/2023-917 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2022 č. j. 13 Co 342/2020-865, 13 Co 386/2021 ve výroku II. a potvrzující části výroku I., za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se rovněž domáhá náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve výroku II. a v části výroku I. potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatele na 1) zaplacení úroků z prodlení s povinností vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 77 546 533 Kč jako náhradu újmy z nesprávného úředního postupu a 2) zaplacení další nemajetkové újmy ve výši 12 % ročně z žalované částky podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 6. 2020 č. j. 30 C 37/2004-682 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2021 č. j. 30 C 37/2004-809). Ve zbylé části napadeného rozsudku městský soud zrušil uvedený rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 3. Podle městského soudu je nárok stěžovatele na zaplacení úroku z prodlení promlčený. Stěžovatel podal totiž sice žalobu na náhradu újmy v únoru 2004, avšak nepožadoval tehdy úroky z prodlení. Požadoval úroky, avšak s tím, že jde o "úrokový výnos" kompenzující nemožnost zhodnocovat odměny ve prospěch autorů například uložením na bankovním účtu a s odkazem na § 502 obchodního zákoníku. Vedlejší účastnice se ocitla v prodlení s náhradou újmy po doručení žaloby, protože stěžovatel ji předtím k plnění nevyzval. Promlčecí lhůta k úrokům z prodlení podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proto tehdy počala běžet a uplynula v březnu 2007. Úroky z prodlení však stěžovatel uplatnil až v květnu 2010. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí městský soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, protože vedlejší účastnice svého práva nezneužila. Nepodílela se na uplynutí promlčecí lhůty a stěžovateli nic nebránilo nárok uplatnit již v žalobě nebo kdykoli v průběhu tří let poté. 4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele proti potvrzující části napadeného rozsudku městského soudu, protože je neshledal přípustným. Ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odpovídá, že se promlčení úroků z prodlení posuzuje samostatně, neuplatnil-li je žalobce spolu s jistinou, což se v nyní posuzované věci stalo. Stejně tak ustálené rozhodovací praxi odpovídá, že se právo na úrok z prodlení promlčí v obecné tříleté lhůtě podle § 101 občanského zákoníku i u náhrady újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Konečně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí závěr, že požadavky stěžovatele na zaplacení úroku s odkazem na § 502 obchodního zákoníku a později úroků z prodlení představují dva (skutkově) samostatné nároky. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že v nyní posuzované věci jde o náhradu újmy způsobené neústavní nečinností Ministerstva kultury ve věci oprávnění k výkonu kolektivní správy mezi roky 2001 a 2004 [nález ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417)]. Stěžovatel označuje výklad obecných soudů o promlčení jeho nároku vůči vedlejší účastnici na úroky z prodlení za účelový, což v podmínkách náhrady újmy z výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny nelze akceptovat [srov. nálezy ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 (N 42/52 SbNU 423), ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625) či ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; č. 314/2011 Sb.)]. Stěžovatel objasňuje, že oprávnění k výkonu kolektivní správy obdržel od Ministerstva kultury až v roce 2009; do té doby byla situace značně nejasná a nepřehledná. Při formulaci své žaloby tak nebyl schopen vyčíslit přesnou výši nároků. Již na počátku řízení proto požadoval zaplacení "jistého úroku", tedy "majetkovou újmu ve výši 12 % p. a. do zaplacení (per analogiam dle ust. § 502 obch. zák.)", jak je patrné z žaloby. Nárok pak hodlal upřesňovat s ohledem na další postup Ministerstva kultury. 6. Obecné soudy tedy posoudily žalobní požadavky stěžovatele nesprávně a městský soud ani v odůvodnění neuvedl, proč nehodnotil požadavek stěžovatele v žalobě jako na zaplacení úroku z prodlení. Obecné soudy přitom nejsou vázány právním hodnocením nároků provedeným účastníkem řízení. V pochybnostech měl soud vyzvat k odstranění vad podání podle § 43 o. s. ř. Dále stěžovatel tvrdí, že za každé situace není jeho nárok na úroky z prodlení promlčen, protože jde o akcesorický závazek vůči závazku hlavnímu, tedy na náhradu újmy. Z toho stěžovatel dovozuje, že nebylo-li promlčeno právo na náhradu újmy, nemůže se promlčet právo na úroky z prodlení, což se podává mimo jiné z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. 32 Cdo 812/2018. Stěžovatel se přitom domáhal po vedlejší účastnici jinou žalobou náhrady další újmy z nečinnosti Ministerstva kultury mezi lety 2004 až 2009. O žalobě rozhodoval mimo jiné městský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2018 č. j. 30 Co 373/2017-199. Shledal tehdy, že počátek promlčecí lhůty u nároku stěžovatele na náhradu újmy počal běžet v roce 2009 po právní moci rozhodnutí správního orgánu. 7. Stěžovatel trvá na tom, že i v nyní posuzované věci promlčecí lhůta počala běžet až k uvedenému okamžiku. Spjatost běhu promlčecí lhůty mezi závazkem hlavním a vedlejším je logická a není možné, aby běh promlčecí lhůty nastával v rozdílný okamžik. Dále stěžovatel tvrdí, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům. Tomu svědčí judikatura Nejvyššího soudu, podle které námitka promlčení odporuje dobrým mravům v situaci, kdy u újmy z nezákonného rozhodnutí po jeho změně nebo zrušení orgán veřejné moci nadále pokračuje v řízení (rozsudek ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 190/2013), jakož i důvodová zpráva, podle které nelze promlčet právo na náhradu újmy dříve, než škoda vznikne, což musí platit i u úroků z prodlení. Stěžovatel dodává, že Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí, která nejsou přiléhavá, protože se vesměs netýkají náhrady újmy z výkonu veřejné moci, nýbrž obecné občanskoprávní úpravy. Stěžovatel též upozorňuje, že řízení trvá nyní již téměř dvacet let. Konečně požaduje nahradit náklady řízení o ústavní stížnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím jen v rozsahu pravomocně skončeného řízení. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Stěžovatel brojí prot