II.ÚS 460/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 460/26 ze dne 14. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů K. B. a K. L., oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1259/2025-484 ze dne 27. listopadu 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 312/2024-458 ze dne 19. listopadu 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 37 C 156/2023-411 ze dne 5. února 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Krajská zdravotní, a.s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva dle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelé se po vedlejší účastnici domáhali v souhrnu zaplacení částky 1 023 750 Kč, a to za duševní útrapy vzniklé jim v důsledku úmrtí H. L. při poskytování zdravotních služeb vedlejší účastnicí. 3. Okresní soud v Ústí nad Labem ("okresní soud") žalobu zamítl, když neshledal ze strany vedlejší účastnice porušení zákonné povinnosti. Nedošlo proto postupem vedlejší účastnice k naplnění předpokladů pro náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap podle § 2959 občanského zákoníku. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem ("odvolací soud"). Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. 4. Dovolání stěžovatelů následně Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti převážně rekapitulují dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Ze stížnostní argumentace je nicméně patrné, že stěžovatelé zejména nesouhlasí s postupem obecných soudů v otázce hodnocení znaleckého posudku vypracovaného znalkyní doc. MUDr. Emmerovou. 6. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odborné závěry znalce nepodléhají hodnocení soudem. Pro prokázání pravdivosti jejich názoru poukazují na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. I. ÚS 3937/18 ze dne 28. dubna 2020, ze kterého dovozují, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti konstatuje, že stížnostní argumentace stěžovatelů se převážně omezuje na polemiku se závěry obecných soudů a na rekapitulaci důvodů, pro které nebylo stěžovatelům v řízení vyhověno. Stěžovatelé v podstatě opakují námitky, s nimiž se již obecné soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly. 10. Úkolem Ústavního soudu není opětovně posoudit věcnou správnost závěrů obecných soudů, ale přezkoumat, zda obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti a zda proces vedoucí k vydání rozhodnutí nebyl zatížen vadami majícími relevanci z hlediska základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. března 2015). Takové vady ale Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. 11. V první řadě je nutné uvést, že odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu zcela vyhovuje ústavněprávním požadavkům na srozumitelnost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Stejně precizně se okresní soud zabýval i otázkou samotného dokazování. Hodnocení znaleckého posudku vypracovaného znalkyní doc. MUDr. Emmerovou se okresní soud věnoval v bodě 36 napadeného rozsudku. Zde na několika důvodech vysvětluje, proč k závěrům znalkyně nepřihlédl. Není tak pravdivé tvrzení stěžovatelů, že nepoužitelnost závěrů znalkyně spočívala zejména v její nepřiléhavé odborné specializaci. Mezi tyto důvody soud zařadil mimo jiné i některá logická pochybení znalkyně při interpretaci zdravotnické dokumentace zemřelé (k dalším důvodům srov. bod 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). 12. Z podrobného odůvodnění rozsudku okresního soudu je tak patrné, že soud se věcně zabýval posudkem doc. MUDr. Emmerové. Tvrzení stěžovatelů, že soud se věcně znaleckým posudkem nezabýval, patrně vychází z nesprávného pochopení bodu 21 napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde soud uvádí: "Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají". 13. Odvolací soud tím ale nemínil, že okresní soud měl bez dalšího převzít závěry znalkyně. Poukazoval pouze na to, že soud nemůže sám posuzovat otázky, k jejichž zodpovězení jsou třeba odborné znalosti, jimiž soudce nedisponuje. Právě proto § 127 odst. 1 občanského soudního řádu předpokládá přibrání znalce, který soudu poskytne odborné posouzení relevantních skutečností. 14. Úkolem soudu v takovém případě je zejména hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4723/2017 ze dne 15. října 2018; usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1045/24 ze dne 17. července 2024). Těmto požadavkům okresní soud dostál, a proto v jeho postupu při hodnocení znaleckého posudku znalkyně Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení. 15. Nález sp. zn. I. ÚS 3937/18, na který stěžovatelé odkazují, není s takovými závěry v rozporu, naopak je potvrzuje. Z bodu 21 tohoto nálezu, který stěžovatelé citují, vyplývá pravý opak toho, než o co usilují stěžovatelé. V tomto bodě dotčeného nálezu totiž dospěl Ústavní soud k tomu, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován ze strany soudu všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Přesně takto soud prvního stupně i odvolací soud ve vztahu k dotčenému znaleckému posudku postupovaly, jak je patrné z předchozích bodů. 16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu