II.ÚS 464/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 464/20 ze dne 1. 6. 2020 N 110/100 SbNU 271 K porušení práva na obhajobu v řízení o stížnosti proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, P. O. BOX 10, Kynšperk nad Ohří, právně zastoupeného JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou, se sídlem Jateční 2121/6, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2019 č. j. 9 To 414/2019-46, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2019 č. j. 9 To 414/2019-46 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2019 č. j. 9 To 414/2019-46 se ruší. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud"), a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Sokolově (dále též jen "okresní soud") podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání devíti let, uložených mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. 8 T 117/2010, a v trvání 1 088 dní, uložených mu jako zbytek trestu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 2 T 132/2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 61 To 234/2006 a ve spojení s usneseními Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 5. 2008 a 17. 1. 2012 sp. zn. 31 PP 49/2008. Okresní soud žádosti stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil dvě zákonné podmínky pro podmíněné propuštění. Stěžovatel totiž žádá již o své třetí podmíněné propuštění poté, co obě dvě předchozí podmíněná propuštění k jeho nápravě nestačila. Podle soudu lze současnou aktivitu stěžovatele hodnotit jako přizpůsobení se výkonu trestu, a nikoliv jako známku napravení. Vzhledem ke kolísání chování stěžovatele je zřejmé, že ani v tomto výkonu trestu nebyl veden definitivní potřebou chovat se řádně. Zatím získaná řada odměn je z tohoto důvodu nepřesvědčivá a stěžovatel ji bude muset ještě potvrdit. Ani podmínku prognózy řádného života soud nepovažoval za splněnou. 3. Krajský soud v Plzni z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud o jeho blanketní stížnosti, podané ihned po vyhlášení usnesení do protokolu, rozhodl bez toho, aniž by byla ze strany jeho obhájkyně blíže odůvodněna. Obhájkyně však stížnost neodůvodnila proto, že jí nebylo písemné vyhotovení usnesení soudu prvního stupně doručeno, ačkoli se veřejného zasedání účastnila. Dále stěžovatel rozporuje důvody, pro něž nebyl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. II. Vyjádření účastníka řízení 5. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a spisový materiál Okresního soudu v Sokolově. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat jeho vyjádření stěžovateli k replice. III. Procesní podmínky 6. Ústavní soud shledal procesní podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Právní posouzení 7. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 8. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy) zasahuje Ústavní soud do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Ústavním pořádkem garantovaná základní práva vymezují rámec jakékoli ústavně konformní interpretace a aplikace podústavního práva. Obecné soudy jsou při výkladu právních předpisů vždy povinny respektovat základní práva jako principy i pravidla závazná pro jejich rozhodování, jímž poskytují základním právům současně ochranu (čl. 4 Ústavy). 9. Ústavní soud připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016 či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou či logickou oporu. 10. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu tedy podle Ústavního soudu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy [viz nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019 (N 24/92 SbNU 258)]. Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími z práva na soudní ochranu včetně kontradiktornosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečného zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění, tedy do vlastního posouzení splnění podmínek dle § 88 trestního zákoníku, Ústavní soud v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019 (N 116/94 SbNU 384)]. 11. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti napadá též procesní postup obou rozhodujících soudů, neboť tvrdí, že usnesení soudu prvního stupně nebylo doručeno jeho obhájkyni, která tak neměla možnost stížnost podanou ihned po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně kvalifikovaně odůvodnit. V této otázce má Ústavní soud za to, že námitky stěžovatele jsou z ústavněprávního hlediska důvodné. 12. Z vyžádaného trestního spisu se podává, že veřejné zasedání k projednání žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění se konalo u okresního soudu dne 12. 11. 2019, a to za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájkyně. Ihned po vyhlášení usnesení podal stěžovatel proti němu stížnost do protokolu. Usnesení okresního soudu bylo v písemném vyhotovení stěžovateli doručeno dne 26. 11. 2019. Obhájkyni stěžovatele usnesení doručováno nebylo. Dne 10. 12. 2019 byla stížnostnímu soudu doručena předkládací zpráva a spis ke stěžovatelem podané stížnosti, o níž bylo poté rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 12. 12. 2019 tak, že se zamítá. Zamítavé usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 22. 1. 2020, jeho obhájkyni dne 16. 1. 2020, a to spolu s předcházejícím usnesením okresního soudu. Obhájkyně stěžovatele zaslala odůvodnění původně blanketní st