II.ÚS 474/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 474/26 ze dne 28. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Jajové, zastoupené JUDr. Václavem Polomisem, advokátem, sídlem Randova 206, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2724/2025-431 ze dne 26. 11. 2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 85/2025-319 ze dne 17. 4. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 10 C 304/2021-246 ze dne 9. 10. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Dagmar Mejzlíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka u Okresního soudu v Tachově ("okresní soud") domáhala proti vedlejší účastnici určení, že je vlastnicí sporného plotu. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II (výrok I), ve výrocích III a IV jej změnil tak, že se o nákladech státu nerozhoduje (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka je přesvědčena, že následující jednotlivá pochybení obecných soudů v souhrnu porušují její základní práva: 4. Zaprvé, obecné soudy dospěly k závěru o spoluvlastnictví sporného oplocení, aniž by tento závěr byl podložen důkazy o tom, že vedlejší účastnice se podílela na vybudování oplocení, podílela se na jeho financování, na jeho údržbě či opravách nebo vykonávala jakékoli vlastnické oprávnění. Naopak stěžovatelka prokazovala, že oplocení bylo po desetiletí budováno a udržováno výlučně její rodinou. 5. Zadruhé, obecné soudy se nezabývaly splněním podmínek vydržení, přestože tuto argumentaci uplatňovala po celé řízení. Stěžovatelce tak bylo odepřeno posouzení jednoho z hmotněprávních titulů, který mohl vést k uznání jejího vlastnického práva. 6. Zatřetí, obecné soudy se nevypořádaly s důkazy navrženými stěžovatelkou (konkrétně svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem) přesvědčivým způsobem. Svědecké výpovědi nebyly vyhodnoceny v jejich vzájemných souvislostech a znalecký posudek nebyl podroben věcné analýze; rovněž nebyl respektován rozdíl mezi odborným vyjádřením a znaleckým posudkem. 7. Začtvrté, Nejvyšší soud formalisticky odmítl stěžovatelčino dovolání a odepřel jí meritorní přezkum s odkazem na údajné nedostatečné vymezení přípustnosti, přestože konkrétně vymezila právní otázky. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti příslušný ve vztahu k nákladovým výrokům III a IV rozsudku okresního soudu, které byly změněny výrokem II rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno, a tím tak nahrazeno. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, k jejímuž projednání je příslušný, zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal. 12. První námitka představuje pokračující polemiku s právním posouzením věci v rovině podústavního práva. Podle Ústavního soudu se však obecné soudy otázkou vlastnického práva ke spornému plotu řádně zabývaly a své závěry srozumitelně odůvodnily. Zejména odvolací soud vysvětlil, proč nebylo prokázáno vlastnické právo stěžovatelky, konkrétně, že nebylo prokázáno, že plot zhotovili její právní předchůdci. 13. Neopodstatněná je také druhá námitka týkající se nezohlednění možného vydržení. Odvolací soud se touto otázkou výslovně zabýval a vyložil, proč nejsou splněny zákonné předpoklady pro jeho aplikaci (viz bod 15 jeho rozsudku). Ani tento závěr nevybočuje z mezí ústavně konformního výkladu práva. 14. Pokud jde o třetí námitku, stěžovatelka obecně tvrdí existenci opomenutých důkazů. Ústavní soud však takové pochybení neshledal. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy provedly řadu důkazů a případně odůvodnily, proč některý důkaz neprovedly. Stěžovatelka navíc nekonkretizuje, který důkaz neměl být proveden, aniž by pro to byly splněny předpoklady. Ve své podstatě touto námitkou stěžovatelka brojí proti skutkovým zjištěním a zejména proti hodnocení důkazů, což je však doménou obecných soudů, do které Ústavní soud vstupuje jen v případě zjevných excesů, které v projednávané věci neshledal. Samotný nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud neshledal pochybení ani ve vztahu k provedení důkazu znaleckým posudkem a odborným vyjádřením; stěžovatelka ostatně neuvádí, v čem konkrétně měl být rozdíl mezi těmito důkazními prostředky ústavně nepřijatelně nerespektován. 15. Konečně ani čtvrtá námitka není opodstatněná. Nejvyšší soud řádně s odkazem na judikaturu a relevantní právní úpravu vyložil, v čem dovolání stěžovatelky nesplňuje zákonné náležitosti. Především Nejvyšší soud dovolání neodmítl bez dalšího jako celek pro vady, ale k uplatněným otázkám se alespoň stručně vyjádřil a vysvětlil, proč nemohou založit přípustnost dovolání. Přepjatý formalismus proto Nejvyššímu soudu vytýkat nelze. 16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu