II.ÚS 475/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 475/24 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti QUANTUM, a. s., sídlem Brněnská 122/212, Vyškov, zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 13 Co 199/2023-24, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Vychodila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") platebním rozkazem vydaným dne 4. 9. 2023 pod č. j. 26 C 19/2023-14 uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil stěžovatelce jako žalobkyni částku 3 074 Kč s příslušenstvím, anebo aby proti platebnímu rozkazu podal ve stejné lhůtě odpor (výrok I.), a dále jej zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 2 089 Kč (výrok III.), sestávající ze soudního poplatku 1 000 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby po 200 Kč podle § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tří náhrad hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 189 Kč. 3. Proti nákladovému výroku III. platebního rozkazu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem platební rozkaz městského soudu ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že v předmětné věci při rozhodování o odměně jejího zástupce nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 14b advokátního tarifu, neboť její návrh nemá povahu formulářové žaloby, resp. "ustáleného vzoru". Krajský soud poukázal na to, že pojem tzv. formulářové žaloby definoval Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 [(N 68/64 SbNU 767); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tímto nálezem reagoval na řízení v tzv. bagatelních věcech, ve kterých se jednotlivé žaloby v zásadě lišily jen údaji o žalovaných a žalované částce, a kde šlo o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, který byl fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky s jiným obsahem (typicky šlo o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu). Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka interpretuje pojem formulářová žaloba příliš úzce a přehlíží, že formulářový charakter spočívá i v totožnosti argumentace, z níž odvozuje svůj nárok, a kterou může stále opakovat. Stěžovatelka podává návrhy na zahájení řízení jako podnikatelka distribuující zemní plyn, přičemž návrhy jsou založeny na stejném právním základu a velmi obdobný je i jejich skutkový základ. Návrhy se liší pouze označením osoby žalovaného, odběrného místa a dobou trvání odběru, což je krajskému soudu známo z jeho rozhodovací činnosti. Tuto skutečnost ostatně potvrdila sama stěžovatelka i v podaném odvolání. Krajský soud proto přisvědčil závěru městského soudu, který přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování jejím advokátem podle § 14b advokátního tarifu, když všechny předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení byly v této věci splněny. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je dodavatelkou zemního plynu a elektřiny a v obdobných věcech jako je tato podává více žalob. Každá žaloba je však jiná s ohledem na okolnosti daného případu, společné mají tyto žaloby pouze to, že stěžovatelka žaluje o zaplacení částky představující neuhrazenou cenu za dodávku zemního plynu nebo elektřiny. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud v napadeném usnesení odkazoval pouze na rozhodnutí vyznívající ve prospěch jeho rozhodnutí. Krajský soud v napadeném rozhodnutí argumentuje jedním excesivním rozhodnutím a ignoruje mnohost opačných rozhodnutí, které jeho závěry vyvracejí. Současně stěžovatelka uvádí, že krajský soud v napadeném rozhodnutí při aplikaci § 14b advokátního tarifu odkazuje na rozhodnutí ve skutkově a právně obdobných věcech, která však svědčí o opačném závěru, než jaký učinil krajský soud v napadeném usnesení. Stěžovatelka poukazuje na to, že k odvolání podanému ve skutkově a právně obdobných věcech jí byly přiznány náklady právního zastoupení v plné výši, nikoli podle § 14b advokátního tarifu. Stěžovatelka namítá, že krajský soud svým rozhodnutím porušil její legitimní očekávání podle § 13 občanského zákoníku. Stěžovatelka uvádí, že je jí známo, že jde o bagatelní věc, jde-li o peněžité vyčíslení nároku. Ústavní přesah však není dán meritem věci (náhrada nákladů řízení), ale způsobem, jakým krajský soud odůvodnil své rozhodnutí, kdy podle názoru stěžovatelky argumentačně vybočil z ústavního rámce. Stěžovatelka si klade otázku, zda je ústavně konformní, aby na základě totožných či obdobných rozhodnutí ve věcech, které se s jejím právním případem shodují v podstatných znacích, bylo přípustné dojít k opačným zjištěním. Tyto namísto přesvědčivého odůvodnění byly zdůvodněny argumentem, který vykazuje logický spor, porušení zásady totožnosti (nemůže zároveň platit výrok i jeho negace, resp. nemůže zároveň platit rozhodnutí a rozhodnutí, které stanoví přesný opak v totožné údajně formulářové věci), negaci nálezu Ústavního soudu a je v rozporu s mnohými rozhodnutími v těchto otázkách. Postulování typové jednotnosti (formulářová žaloba, která jen mění účastníky a dlužné částky) pak podle stěžovatelky vylučuje argument individuální povahy případu a musí (mělo by) jít o pravidelnou rozhodovací činnost, která vylučuje libovůli. Čtrnáct opačných rozhodnutí však podle stěžovatelky tyto argumenty napadaného rozhodnutí vyvrací. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu není dostatečně odůvodněno. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je vnitřně rozporné a zakládá extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními v jiných obdobných případech. Tím se krajský soud v napadaném rozhodnutí dopustil ústavně nepřípustné svévole. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. V posuzované věci se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich