II.ÚS 477/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 477/23 ze dne 14. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ústřední automotoklub České republiky z. s., sídlem Na strži 1837/9, Praha - Krč, 2) Ladislava Krupičky, 3) Vlastimila Malíka a 4) Ing. Zdeňka Vrátníčka, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 27 Cdo 3155/2022-298 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 14 Cmo 166/2019-271, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a Autoklubu České republiky, sídlem Opletalova 1337/29, Praha - Nové Město, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 4, čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel 1) je nezávislý, dobrovolný a samosprávný spolek fungující na demokratických principech. Vedlejší účastník (Autoklub České republiky, dále též jen "AČR") je rovněž samosprávným a dobrovolným spolkem zájemců o motorismus. Současně je oprávněn udělovat sportovní licence opravňující k účasti na sportovních akcích. Tato oprávnění vedlejšího účastníka vychází z jeho pozice národní sportovní autority Mezinárodní automobilové federace (dále jen "MAF") a Mezinárodní federace motocyklistů (dále jen "MFM") pro Českou republiku. Není však jediným členem MAF a MFM v rámci České republiky, členem MAF je též stěžovatel. To, kdo je považován ze strany zmíněných mezinárodních organizací za národní sportovní autoritu, je dáno rozhodnutím této mezinárodní organizace. Vedlejší účastník na základě tohoto zmocnění vydává licence jednotlivým účastníkům sportovních motoristických soutěží pořádaných pod záštitou MAF a MFM a ověřuje způsobilost účastníků z hlediska mezinárodních či národních pravidel stanovených MAF a MFM k účasti na soutěžích pod jejich záštitou. Licence vydávané vedlejším účastníkem tak mají mezinárodní platnost a umožňují jejich držitelům účastnit se motoristických soutěží v zahraničí. Dne 15. 11. 2014 se konala VIII. výroční konference Autoklubu České republiky (vedlejší účastník), kde byly schváleny stanovy klubu, které podle stěžovatelů zasahují do jejich základního práva svobodně se sdružovat. Má tomu tak být proto, že jsou k účasti na vedlejším účastníkovi nuceni, jsou povinni mu platit členský příspěvek, uměle mu navyšují členskou základnu, což vede k odstranění konkurence stěžovatele 1). K žalobě stěžovatelů bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019 č. j. 73 Cm 79/2015-180 rozhodnuto tak, že rozhodnutí VIII. výroční konference Autoklubu České republiky ze dne 15. 11. 2014, jímž byla schválena změna stanov ve znění: "Všichni členové volených orgánů AČR, pobočných spolků AČR a jejich orgánů a komisí, držitelé příslušných licencí, které jim AČR vydává v rámci výkonu sportovních autorit, a osoby aktivně se podílející na činnosti AČR musí být členy AČR" a "Fyzické osobě, která je členem AČR v rámci členství klubového a současně je členem jiného spolku či pobočného spolku činného v oblasti motorismu nebo motoristického sportu na Území České republiky, a to se stejným či obdobným předmětem činnosti jako AČR, vznikají práva a povinnosti vyplývající ze Stanov AČR s výjimkou: a) volit a být volen do orgánů AČR specifikovaných ve Stanovách AČR, b) být statutárním orgánem, členem výboru nebo revizní komise (revizorem) pobočných spolků AČR. Toto ustanovení se nevztahuje na subjekty, které zajišťují výkon sportovních autorit AČR", je neplatné (výrok I.) a dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 6. 2020 č. j. 14 Cmo 166/2019-219 tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že napadené usnesení není rozhodnutím výroční konference, hledí se na ně jakoby nebylo přijato (výrok I.) a dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Nejvyšší soud k dovolání AČR usnesením ze dne 8. 12. 2021 č. j. 27 Cdo 3842/2020-254, rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku v části, ve které odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v části znějící: "Všichni členové volených orgánů AČR, pobočných spolků AČR a jejich orgánů a komisí, držitelé příslušných licencí, které jim AČR vydává v rámci výkonu sportovních autorit, a osoby aktivně se podílející na činnosti AČR musí být členy AČR", není rozhodnutím výroční konference, hledí se na ně jakoby nebylo přijato, napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné konstatoval, že stanovy spolku mohou činnost spolku, popř. účast na prospěchu z této činnosti plynoucího, omezit pouze na členy spolku, resp. určit, že na činnosti spolku se podílejí pouze jeho členové. Nemá-li činnost spolku charakter tzv. zákonného monopolu, tj. není-li spolek podle zákona jedinou osobou oprávněnou vykonávat určitou činnost, nebude zpravidla takové omezení možné považovat za porušení práva svobodně se sdružovat. Dovolateli, jako národní sportovní autoritě v rámci MAF a MFM v oblasti automobilových a motocyklových sportů na území České republiky nic nebránilo v tom, aby ve svých stanovách omezil účast na úkonech souvisejících s touto činností pouze na své členy, a to i jde-li o pravidla pro udílení licencí potřebných k organizaci sportovních soutěží pořádaných pod hlavičkami MAF a MFM na území České republiky, popř. k účasti na takových soutěžích. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., v části zrušené dovolacím soudem změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení v této části zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Ve své argumentaci se pak přidržel závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Následně stěžovateli podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na obsah spolkového práva, které je založeno na dobrovolnosti členství. To je pilířem spolkového práva a v případě, že jsou osoby k účasti ve spolku nuceny, resp. kdy jejich členství není ničím než pouze formálním členstvím bez skutečného obsahu pro vyhovění předpisům a bez objektivního důvodu, jedná se podle nich o omezení práva svobodně se sdružovat. Stěžovatelé nepopírají skutečnost, že kolektivní sdružovací právo opravňuje, to které uskupení, aby se samo rozhodlo, kdo bude jeho členem, nicméně v tomto konkrétním případě se toto právo střetává s individuálním právem jednotlivce na svobodné sdružování. Stěžovatelé poukázali na rozsudek ESLP ve věci James and Webster proti Velké Británii, v němž bylo mimo jiné dovozeno, že negativní svoboda sdružování má za cíl chránit jednotlivce před sdružováním s jinými jednotlivci, s nimiž nesouhlasí nebo pro účely, které neschvaluje. Požadavek, aby držitelé licencí museli být členy vedlejšího účastníka, je podle stěžovatelů požadavkem nepřiměřeným. Povinné sdružování není ničím odůvodněno. Licence, jejíž udělení je vedlejším účastníkem zpoplatněno, není potvrzením členství, avšak potvrzením profesních a technických znalostí osoby žádající o licenci. Z uvedeného důvodu mají stěžovatelé za to, že chybí jakýkoliv věcný důvod k tomu, aby byli stěžovatelé nuceni se pro výkon činnosti organizovat jakožto členové jakéhokoliv spolku. Podle stěžovatelů nelze akceptovat závěr Nejvyššího soudu, že jednání vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy, protože se jedná o zájem na čerpání dotací a jiných ekonomických výhod a že takové jednání je naopak v oblasti sportu zcela obvyklé. Postup obecných soudů ve věci považují stěžovatelé za formalistický. Soudy se nevypořádaly s tím, že po dobu téměř 25 let nebylo členství ve vedlejším účastníkovi vyžadováno. Licence je základní administrativní podmínkou pro účast na motoristických sportovních soutěžích, ale tato nemá žádnou spojitost s působením v jakémkoliv spolku, když závody pod záštitou MAF a MFM jsou