II.ÚS 482/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 482/23 ze dne 6. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 2226/2022-446, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022 č. j. 91 Co 324/2021-413 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. května 2021 č. j. 15 C 315/2016-367, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného usnesení 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"). Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného dovolání stěžovatele zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. 2. Stěžovatel byl dne 3. 12. 2012 Policií České republiky (dále jen "Policie ČR") omezen na osobní svobodě a převezen na místní oddělení Policie ČR. Následně, v důsledku zákroku policisty, došlo k poškození zdraví stěžovatele, konkrétně k vážnému zranění kolene. 3. Obvodní soud rozhodl ve sporu o náhradě škody na zdraví způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") nebo podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR"), tak, že žalobu, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 2 884 302 Kč s příslušenstvím, že je vedlejší účastnice povinna vyplácet stěžovateli měsíční rentu ve výši 48 068 Kč měsíčně a že je povinna stěžovateli doplatit tuto rentu za období od podání žaloby do právní moci rozsudku i s příslušenstvím, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). 4. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že podle § 32 odst. 1 věty první zákona o odpovědnosti za škodu se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Dále uvedl, že k ustálení zdravotního stavu stěžovatele došlo nejpozději 9 měsíců po úrazu, který utrpěl dne 3. 12. 2012, tedy nejpozději do konce září 2013. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 3. 11. 2016, došlo k marnému plynutí promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 zákona odpovědnosti za škodu a vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení, jsou nároky stěžovatele uplatněné žalobou promlčeny. 5. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud vyšel z některých skutkových závěrů obvodního soudu, případně dokazování doplnil. Na základě provedeného dokazování pak dospěl k jinému právnímu hodnocení než obvodní soud. Podle městského soudu bylo v řízení prokázáno, že postup policistů byl Generální inspekcí bezpečnostních sborů, jakož i Městským státním zastupitelstvím v Praze, vyhodnocen jako oprávněný a vzhledem k situaci přiměřený. Proto nelze podle městského soudu uplatnit zvláštní úpravu promlčení nároků stěžovatele na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu, ale je nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku platného v době škodné události (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), která stanoví dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu. Z tohoto pohledu je podle městského soudu významné, kdy bolesti vznikly, nikoli, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu poškozeného. 6. Dále městský soud uvedl, že u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která se hradí peněžitým důchodem činícím rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a nemocenskou, počíná promlčecí doba běžet zpravidla v okamžiku, kdy poškozenému byla vyplacena poslední dávka nemocenské. Podle jeho názoru proto promlčecí doba začala běžet nejpozději dne 1. 3. 2014 a uplynula dne 1. 3. 2016, tedy před podáním žaloby. Obdobné závěry vyslovil městský soud i ve věci nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Městský soud také doplnil, že chybí příčinná souvislost mezi zraněním stěžovatele a vznikem škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, což považuje za důvod pro zamítnutí žaloby. Městský soud rovněž nepovažoval dovolání se promlčení v rozporu s dobrými mravy ani za nepřiměřeně tvrdý postih. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání z části postrádá náležitosti předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně v části, v níž stěžovatel nesouhlasí s posouzením délky promlčecí doby městským soudem a v části, v níž napadá úvahy městského soudu o souladu námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v této části neuvádí, který z důvodů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. je naplněn. K dalším částem dovolání uvedl, že se městský soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na bolestné. Otázku, zda může promlčecí doba u nároků na náhradu újmy na zdraví začít běžet před skončením pracovní neschopnosti, ve které se poškozený ocitl právě z důvodu této újmy, nepovažuje Nejvyšší soud za dosud neřešenou, ale podle jeho názoru se městský soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Další otázky považoval Nejvyšší soud za otázky skutkové, tedy za otázky nezakládající přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů, tj. rozsudkem obvodního soudu, rozsudkem městského soudu a usnesením Nejvyššího soudu v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále tvrdí, že uvedená rozhodnutí porušují jeho základní právo na ochranu zdraví zaručené čl. 31 Listiny a základní právo na nedotknutelnost osoby garantované čl. 7 odst. 1 Listiny. 9. Podle stěžovatele je nutné při právním posouzení případu vyjít z úpravy stanovené zákonem o odpovědnosti za škodu, jako z úpravy zvláštní. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry o tom, že jednání policisty bylo v souladu se zákonem, nejsou správné. Podle jeho názoru se obecné soudy neměly spokojit se závěry, ke kterým dospěla Generální inspekce bezpečnostních sborů, ale měly k závěrům dojít samy bez ohledu na dřívější šetření či jeho závěry. Proto také podle jeho mínění nemůže obstát nejen soudy použitá délka promlčecí doby, ale ani jimi stanovený počátek jejího běhu. 10. Stěžovatel je dále přesvědčen, že byl v jeho případě naplněn požadavek korektivu dobrých mravů. Domnívá se, že zhoršení jeho zdravotního stavu bylo způsobeno jednáním policisty v situaci, kdy byl omezen na osobní svobodě. Stěžovatel také uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jeho argumenty, jimi provedené hodnocení důkazů trpí vadami a podané odůvodnění je nepřezkoumatelné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 12. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel je proto povinen před podáním ústavní stížnosti efektivně vyčerpat všechny dostupné relevantní procesní prostředky. To znamená včetně dodržení všech hmotněprávních i procesněprávních podmínek s nimi spojených. V opačném případě je takovou stížnost nutno posoudit jako nepřípustnou. 13. Ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST