II.ÚS 483/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 483/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel S. A. B., právně zastoupený JUDr. Athanassiem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. května 2021, č. j. 60 P 36/2014-1134, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 12 Co 275/2021-1209, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o zvýšení výživného pro dvě nezletilé dcery stěžovatele na návrh matky nezletilých, která požadovala zvýšení výživného na částku 14 400 Kč, respektive 12 700 Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 60 P 36/2014-1134, rozhodl tak, že je stěžovatel povinen přispívat od 1. 1. 2020 na výživu nezletilých 8 000 Kč měsíčně, respektive 7 000 Kč měsíčně a doplatit dlužné výživné ve výši 102 000 Kč, respektive 85 000 Kč. Obvodní soud dospěl k rozhodnutí na základě provedení řady důkazů, zejména výslechů obou rodičů, stanoviska kolizního opatrovníka, listinných důkazů prokazujících příjmy obou rodičů i výdaje nezletilých a dále dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství rodičů, kterou uzavřel stěžovatel s matkou nezletilých. Podle této dohody měl stěžovatel (otec) přispívat na výživu nezletilých částkou 2 000 Kč měsíčně pro každou nezletilou po dobu 60 měsíců s tím, že zaplatí matce jako hlavnímu pečovateli jednorázovou kompenzaci výživného pro obě nezletilé rovnou ekvivalentu 25 % prodejní ceny družstevního bytu, který rodiče dříve společně obývali a který nabídli k prodeji. Své rozhodnutí zvýšit výživné odůvodnil obvodní soud zejména změnou poměrů, a to jak na straně nezletilých, tak na straně stěžovatele. U nezletilých byla dána změna poměrů již samotným plynutím času, jelikož původní výživné v částce 2 000 Kč na každé dítě bylo stanoveno v roce 2015. Na straně stěžovatele pak došlo ke změně poměrů zejména v tom smyslu, že mu odpadla vyživovací povinnost k dalším dvěma dětem, které dosáhly zletilosti. Obvodní soud shledal, že výdaje nezletilých na jejich zájmovou činnost jsou adekvátní. V otázce dlužného výživného rozhodl tak, že stanoví výživné s účinností od 1. 1. 2020, tj. od doby, kdy otec skutečně nepřispíval na výživu nezletilých ničeho. Výživné za dobu před 1. 1. 2020 mělo být hrazeno ze zálohy, kterou měla matka nezletilých k dispozici na základě výše zmíněné dohody obou rodičů. Ohledně skutečnosti, že stěžovatel nedosahuje žádných příjmů, pak obvodní soud uvedl, že stěžovatel není nijak zdravotně indisponován, v minulosti dosahoval vysokých výdělků a je tedy pouze jeho rozhodnutím, že vykonává výzkumnou činnost, ze které mu neplynou žádné příjmy, což však nemůže jít k tíži jeho nezletilých dcer. Proti tomuto rozhodnutí podali oba rodiče odvolání. 3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 Co 275/2021-1209, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že výživné pro starší nezletilou dceru se zvyšuje od 1. 9. 2017 na částku 8 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 na částku 10 000 Kč měsíčně a výživné pro mladší nezletilou dceru se zvyšuje od 1. 9. 2021 na částku 7 000 Kč měsíčně. Současně městský soud změnil výrok o dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen uhradit dlužné výživné v částce 144 000 Kč, respektive 115 000 Kč. Městský soud shledal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž dovodil správná a dostačující skutková zjištění a na zjištěný skutkový stav aplikoval odpovídající hmotněprávní úpravu, nicméně jeho právní závěry nemohou obstát beze zbytku. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zcela pochybil, pokud měl za to, že rodiče mohli platně stanovit neměnné výživné do budoucnosti bez ohledu na změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Současně obvodní soud chybně (a neodůvodněně) určil datum, od kdy se měly změnit poměry nezletilých. Městský soud proto datoval změnu poměrů ke dni nástupu nezletilých na vyšší stupeň základní školy, respektive na střední školu. K možnému výdělku stěžovatele městský soud uvedl, že lze vycházet z jeho schopností jakožto osoby s vyšším vzděláním, tedy že může dosahovat výdělku ve výši minimálně odpovídající průměrnému platu v Italské republice, tj. 1 415 EUR měsíčně. Městský soud shledal, že do oprávněných potřeb nezletilých spadají také náklady na zajištění základních životních potřeb, včetně jídla, ošacení a nákladů na bydlení, přičemž je rovněž relevantní, že otec nenahrazuje výživné výkonem osobní péče. S ohledem na vše uvedené proto rozhodl o ještě větším zvýšení výživného, než jaké přiznal obvodní soud. 4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 Ústavy, z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že jsou závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích v příkrém nesouladu se zjištěnými skutečnostmi, nebo jsou tyto skutečnosti chybně interpretovány, což činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Stěžovatel však v zásadě opakuje tytéž argumenty, které uváděl již v řízení před obecnými soudy. Především namítá, že podle jeho názoru nevzaly obecné soudy v potaz skutečnost, že matka nezletilých měla k dispozici částku 1 875 000 Kč získanou z prodeje bytu, kterou měla použít na postupnou úhradu výživného pro obě nezletilé. Nadto ve své argumentaci odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se zejména k tzv. opomenutým důkazům. 5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. 6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud zároveň připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek spadá především do působnosti obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že posouzení návrhu na ur