II.ÚS 485/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 485/25 ze dne 31. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, sídlem U Demartinky 152/1, Praha 5, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2024, č. j. 100 Co 48/2024-621, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, jedenáctiletého chlapce, devítileté dcery, a sedmileté dcery. Děti byly před i po rozvodu manželství rodičů svěřeny do péče matky, a to se souhlasem otce, který toto uspořádání od samého počátku respektoval i s ohledem na zachování dosavadního rodinného prostředí a komfortu dětí. Bydliště nezletilých je v rodinném domě, který je součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. září 2023, č. j. 0 Nc 6050/2023-207 byla v souvislosti se svěřením dětí do péče matky uložena otci povinnost přispívat na výživu nezletilých s účinností od 1. 3. 2023 a s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů částkou 9 000 Kč měsíčně pro nezletilého chlapce, částkou 7 000 Kč měsíčně pro nezletilou starší dceru a částkou 4 000 Kč měsíčně pro nezletilou mladší dceru, splatnými vždy do každého 15. dne měsíce předem k rukám matky, splatnými vždy do každého 15. dne měsíce předem k rukám matky (výroky II. a V.). Nalézací soud zároveň určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu od 9.00 hodin do 18.30 hodin a v neděli od 9.00 hodin do 18.30 hodin a každou středu od 12.30 hodin do 18.30 hodin a dále v době vánočních, velikonočních, jarních a letních prázdnin ve stanovené dny vždy od 9.00 hodin do 18.30 hodin (výrok VI.). Dále nalézací soud určil, že výroky I. až VI. jsou předběžně vykonatelné (výrok VII). Zamítl návrh matky na nahrazení souhlasu otce s docházkou nezletilého chlapce a nezletilé starší dcery do základní školy v místě dosavadního bydliště dětí od školního roku 2023/2024 (výrok VIII.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IX.). 4. Stěžovatel se proto obrátil na odvolací soud, přičemž odvolání podala i matka nezletilých. Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že stěžovateli zvýšil měsíční výživné pro všechny tři děti. Podle napadeného rozhodnutí je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 15 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilé starší dcery částkou 14 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé mladší dcery částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnými do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné otce za dobu od 1. 11. 2022 do 30. 9. 2024 pro nezletilého chlapce soud určil ve výši 100 000 Kč, pro nezletilou starší dceru ve výši 119 000 Kč a pro nezletilou mladší dceru 43 000 Kč, s tím, že je stěžovatel dlužné výživné povinen splácet v postupných (pravidelných) měsíčních splátkách. Rozsudek nalézacího soudu dále ve výroku VI. změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každou středu od 12.00 hodin do 18.30 hodin a v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu a v neděli vždy od 9.00 hodin do 18.30 hodin. Zajistí-li otec při víkendovém styku v lichém kalendářním týdnu přítomnost další dospělé osoby nezletilým známé, pak je otec s písemným souhlasem matky oprávněn stýkat se s nezletilými v lichém kalendářním týdnu od pátku od 17.00 hodin do neděle do 18.30 hodin. Stěžovatel si podle výroku nezletilé ke styku převezme ve školním zařízení a v případě jejich absence v bydlišti matky a po skončení styku předá nezletilé zpět matce v místě jejího bydliště. Tato běžná úprava styku je v době školních prázdnin nahrazena zvláštním režimem styku, blíže specifikovaným v napadeném rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů a výrok o zamítnutí návrhu na nahrazení souhlasu otce ve vztahu k řešení školského zařízení předmětem odvolání nebyl. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. V ústavní stížnosti stěžovatel (stručně řečeno) namítá, že se krajský soud odmítl vypořádat s podstatnými námitkami stěžovatele. Stěžovatel od samého počátku upozorňoval na to, že je zcela zřejmá snaha matky (vedlejší účastnice) stát se jediným rozhodujícím rodičem, aby se veškerá péče o děti a jejich další život musela odehrávat ve všech aspektech pouze v režii matky a s jejím výhradním souhlasem. Vedlejší účastnice se přitom stěžovatele snaží za všech okolností vykreslit jako rodiče neschopného, jemuž by ve vztahu k dětem neměla být přiznávána vůbec žádná práva. Této zaujaté argumentaci vyslyšel beze zbytku krajský soud. Nezabýval se zejména skutečnými potřebami dětí ani dalšími příjmy matky. Krajský soud tak například zohlednil výhody v podobě možnosti využívání firemního vozidla na straně otce a tuto skutečnost mu "přičetl" k příjmům, nezohlednil již, že matka rovněž užívá zapůjčené vozidlo. Krajský soud velmi výrazně napomohl vedlejší účastnici vytvořit optický dojem, že stěžovatel je bohatý, a proto může platit na děti podstatně více bez korespondence výživného s jejich potřebami. 6. Kromě samotného ignorování námitek stěžovatele je pak z jednání soudu patrná zřejmá nerovnost v přístupu soudu k argumentům obou stran. Totožná nerovnost pak vyplývá i z hodnocení důkazů, které v řízení byly předloženy. Krajský soud tak například zvýraznil svědecké výpovědi, z nichž vyplývají neschopnosti otce se postarat o děti, aniž by vzal v úvahu oponentní výpovědi. 7. Stěžovatel dále namítá, že svědecké výpovědi ve prospěch matky nezletilých byly akcentovány, zatímco svědecké návrhy ze strany stěžovatele byly zcela opomenuty, a to bez odůvodnění takového postupu. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na nedostatečné zjištění skutkového stavu a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 8. Závěrem stěžovatel uvedl, že stížností napadeným rozhodnutím navozený stav mu v podstatě znemožňuje trávit čas s dětmi, s výjimkou stálého přejíždění mezi bydlištěm děti a jeho vlastním. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinno