II.ÚS 486/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 486/22 ze dne 7. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Ježka, zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021, č. j. 7 As 317/2021-37, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2021, č. j. 30 A 83/2020-162, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 22. 7. 2020, č. j. OD 352/2020 KULK 39184/2020/280.9/Pp, a rozhodnutí Městského úřadu Turnov ze dne 2. 1. 2020, č. j. OD/19/43464/vOD, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského úřadu Libereckého kraje a Městského úřadu Turnov, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Městský úřad Turnov (dále je "prvostupňový správní orgán") nařídil ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 2. 1. 2020, č. j. OD/19/43464/vOD (dále jen "rozhodnutí městského úřadu") stěžovateli odstranit pevnou překážku v podobě zemního valu, neboť pozemek, na kterém se zemní val nachází (dále jen "dotčený pozemek"), je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Odvolání stěžovatele Krajský úřad Libereckého kraje rozhodnutím ze dne 22. 7. 2020, č. j. OD 352/2020 KULK 39184/2020/280.9/Pp, zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Následně podanou žalobu stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že na dotčeném pozemku se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a ve věci rozhodující správní orgány měly pravomoc nařídit odstranění předmětné pevné překážky na této pozemní komunikaci. II. 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel již před správními soudy. V prvním okruhu námitek stěžovatel znovu uvádí, že správní orgány překročily své pravomoci. Jednak svými rozhodnutími zasáhly do pravomocně skončeného stavebního řízení, neboť část stavby, kterou orgány veřejné moci označují za terénní val, je v souladu s územním rozhodnutím a stavebním povolením z roku 2003. Dále zasáhly do probíhajícího stavebního řízení o žádosti stěžovatele o dodatečné stavební povolení související s potřebou provést terénní úpravy ve zvýšeném rozsahu. Na tento okruh námitek navazuje tvrzení stěžovatele, že předmětný zemní val je stavbou a odstranění stavby může nařídit pouze stavební úřad, nikoliv silniční úřad. 4. Dalším okruhem námitek stěžovatel rozporuje závěr správních soudů, že se na dotčeném pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace. V této souvislosti stěžovatel také namítá, že v řízení před krajským soudem navrhoval provedení důkazu místním šetřením, které však krajský soud neprovedl a podle stěžovatele jde o tzv. opomenutý důkaz. Závěrem stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost již pravomocného rozhodnutí městského úřadu. Uvedený návrh i ostatní námitky stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále obsáhleji rozvádí. III. 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry správních orgánů a správních soudů, kterou vedl již v předchozím řízení, přičemž všechny jeho argumenty již byly řádně vypořádány (a to v některých případech dokonce i opakovaně). Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily a Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. 9. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele a přisvědčil závěrům krajského soudu, resp. správních orgánů, že se na dotčeném pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Namítá-li stěžovatel, že není splněna podmínka patrnosti komunikace v terénu, neboť ji nikdo nevyužíval ani nevyužívá, Nejvyšší správní soud se touto námitkou zabýval zejména v bodě 25. odůvodnění napadeného rozsudku. Na uvedeném místě konstatoval, že nutným předpokladem zřetelnosti cesty v terénu nemusí být existence vyjetých kolejí či vyšlapané stezky, přičemž je namístě zohlednit rovněž jiné vlastnosti pozemku, např. jeho tvar či polohu ve vztahu k sousedním pozemkům. K tomu uvedl, že dotčený pozemek je několik metrů široký a několik desítek metrů dlouhý pás vedoucí od místní komunikace podél několika pozemků dále k lesu a již svojí polohou a tvarem evokuje podobu cesty. Navíc podle obou správních soudů může být nynější absence vyježděných kolejí či prošlapané cesty způsobena existencí překážky v podobě zemního valu. 10. Další námitkou, směřující k podmínce věnování dotčeného pozemku do obecného užívání veřejnosti - spočívající v tvrzení stěžovatele, že z napadených rozhodnutí nelze vyčíst, jak má být v posuzované věci tato podmínka naplněna a že nelze vycházet jen z toho, že vlastníkem předmětného pozemku je obec - stěžovatel zcela přehlíží odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů, podle kterých jde o pozemní komunikaci existující tzv. od nepaměti a je proto rozhodné, zda některý z vlastníků dotčeného pozemku vyjádřil v době, kdy tento začal být využíván jako účelová komunikace, s takovým využíváním nesouhlas. Stěžovatel přitom netvrdil ani netvrdí, že by k vyjádření takového nesouhlasu došlo. Navíc správní soudy poukázaly na to, že město Jablonec nad Nisou, jako současný vlastník dotčeného pozemku, vyjádřilo souhlas s jeho veřejným užíváním v usnesení rady města ze dne 19. 1. 2017 (bod 28. odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 54. až 59. odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu). 11. Připouští-li pak stěžovatel, že k věnování dotčené části pozemku do obecného užívání veřejnosti došlo výhradně jen pro pěší účely, opět již správní soudy k uvedenému konstatovaly, že tento fakt není v posuzované věci rozhodný, neboť obecné užívání pozemních komunikací zahrnuje kromě jízdy vozidly i chůzi (bod 20. odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). K námitce stěžovatele, že zde není žádná osoba, která by dotčený pozemek využívala jako přístup k přilehlým pozemkům, Nejvyšší správní soud dále odkázal také na vyjádření státního podniku Lesy České republiky, který uvedl, že dotčený pozemek v minulosti využíval jako přístupovou komunikaci ke svým lesním pozemkům po dobu několika let. Uvedený