II.ÚS 486/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 486/26 ze dne 25. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Černého, zastoupeného Mgr. Dominikou Holečkovou, advokátkou, sídlem Srbská 2741/53, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2025 č. j. 29 ICdo 153/2024-479 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2024 č. j. 12 VSOL 58/2023-450, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Dagmar Kordas Kolákové, insolvenční správkyně, sídlem Slovanská 3240/7A, Šumperk, a 2) Mgr. Marka Mičky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena (mimo jiné) jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2022 č. j. 73 ICm 2733/2021-194 zamítl žalobu vedlejších účastníků řízení o určení, že stěžovatel, coby žalovaný, nemá za dlužníkem (vedlejším účastníkem řízení) vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25 757 311 Kč (výrok I). Rozhodl tak o žalobě, jíž se vedlejší účastníci domáhali určení, že přihlášená vykonatelná pohledávka č. P18 stěžovatele není po právu co do pravosti a výše, resp. domáhali se popření pravosti a výše této pohledávky. 3. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") k odvolání vedlejších účastníků rozsudkem ze dne 13. 4. 2023 č. j. 12 VSOL 58/2023-251 změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žalobu na určení, že stěžovatel nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. P18, zamítl jako předčasnou. 4. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. 29 ICdo 143/2023 tento rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel v přihlášce pohledávky v souladu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu odkázal na exekutorský zápis (ze dne 12. 11. 2007), v němž byly uvedeny skutečnosti týkající se důvodu přihlášené pohledávky (skutečnosti, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá), které plně postačovaly k identifikaci skutku, na jehož základě stěžovatel přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka. 5. Vrchní soud následně změnil rozsudek insolvenčního soudu z roku 2022 ve výroku ve věci samé tak, že určil, že stěžovatel nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25 757 311 Kč. Vrchní soud, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, s poukazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatel dne 12. 11. 2007 reálně neposkytl finanční prostředky dle ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 11. 2007, jak tvrdil v přihlášce své pohledávky, ale již před jejím uzavřením. Uznáním dluhu založená vyvratitelná domněnka tak byla dokazováním vyvrácena. Došlo-li k předání peněz před uzavřením smlouvy o půjčce (resp. před 12. 11. 2007), je podle názoru vrchního soudu nepochybné, že důvod plnění byl jiný. Přihlásil-li stěžovatel do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ze smlouvy o půjčce, na kterou nebylo reálně plněno, nelze než uzavřít, že tato pohledávka není po právu. Z těchto důvodů vrchní soud rozhodl způsobem shora uvedeným. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení jen otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud vysvětlil, že právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá na závěru o tom, že přihláška pohledávky stěžovatele za dlužníkem není způsobilá přezkumu, jak ve své dovolací argumentaci namítal stěžovatel. Naopak, odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu neměl přihlášku pohledávky za vadnou, a proto nezpůsobilou přezkumu. Důvodem, pro který vyhověl žalobě, a tedy určil, že stěžovatel nemá za dlužníkem přihlášenou pohledávku, bylo, že stěžovatel reálně nepřenechal (nepředal) dlužníku peníze podle smlouvy o půjčce. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se vymezuje vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu i vrchního soudu. Stručně vzato nadále zastává názor, že má za vedlejším účastníkem vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25 757 311 Kč. Dovolává se přitom exekutorského zápisu z 12. 11. 2007, v němž došlo k uznání dluhu (jistiny) ve výši 5 250 000 Kč. III. Splnění podmínek řízení 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Věcné posouzení 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud předně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Tato východiska se plně uplatní i v incidenčních sporech v insolvenčním řízení, tj. i v nyní posuzované věci, zahájené žalobou vedlejších účastníků řízení popírající pohledávku stěžovatele (č. P 18) co do pravosti i výše. Exces, který by vytvářel prostor pro uplatnění kasační pravomoci, však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. 11. Stěžovatel ve svém návrhu namítá pouze pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu a při použití podústavního práva, aniž by však náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Setrvává na stanovisku, že má vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, insolvenčnímu dlužníkovi, pohledávku plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 11. 2007, uznanou prostřednictvím exekutorského zápisu ze dne 12. 11. 2007. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu ovšem dostatečně vyplývá, proč vrchní soud tuto pohledávku neuznal co do její pravosti, resp. z jakých důvodů určil, že stěžovatel nemá za vedlejším účastníkem vykonatelnou pohledávku (č. P 18). Ač se na první pohled může jevit přístup vrchního soudu přísný, odpovídá požadavkům kladeným zákonnou úpravou na přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení, vyjasněným rovněž v navazující judikatuře Nejvyššího soudu. 12. Z této judikatury se přitom podává, že povinností věřitele je mj. vymezit skutkové okolnosti, z nichž odvozuje svůj nárok s tím, že skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 26). Ve stěžovatelově věci přitom bylo rozhodné, že dne 12. 11. 2007 reálně neposkytl finanční prostředky dle ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 11. 2007, jak tvrdil v přihlášce své pohledávky. Tato okolnost vyplývá z provedeného dokazování, resp. potvrdil ji i samotný stěžovatel (srov. rozsudek vrchního soudu, body 15 a 17; z dokazování vyplynulo, že částku v souhrnné výši 5 250 000 Kč, uplatněnou v insolvenčním řízení jako jistinu, předal stěžovatel dlužníkům přede dnem 12. 11. 2007 v jednotlivých částkách). Vrchní soud přitom nezpochybnil, že na základě smlouvy o půjčce lze peníze poskytnout i jindy, než v době uzavření smlouvy o půjčce, neboť k předání peněz může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka a nelze ani vyloučit, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2022 č. j. 20 Cdo 351/2022-166, bod 10), nicméně zohlednil, že tyto okolnosti takto nebyly specifikovány v přihlášce. Nebyla tak splněna podmínka jednoznačné identifikace okolností, z nichž stěžovatel odvozuje svůj nárok uplatněný v insolvenčním řízení. Jestliže tedy stěžovatel dne 12. 11. 2007 reá