II.ÚS 488/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 488/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Otto Hradilem, advokátem, sídlem Olomoucká 16, Uničov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Tdo 877/2023-352, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. června 2023 č. j. 55 To 147/2023-293 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. dubna 2023 č. j. 3 T 120/2022-250, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 6. 8. 2021 po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného R. S. (dále jen "poškozený"), kterého nejprve jedenkrát udeřil pěstí pravé ruky do oblasti levého spánku a následně nejméně deseti ranami pěstí zejména do oblasti hlavy, přičemž během tohoto napadání šlápl poškozenému na levou nohu a následně jej udeřil loktem do obličeje, poškozený při tomto napadení utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku, tržné ráně sliznice tváře vpravo a poranění bérce vlevo - tzv. Maisonneuve zlomeninu, která si vyžádala potřebu akutního operativního zásahu s krátkodobou hospitalizací a následnou domácí léčbou, následkem čehož byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu minimálně sedmi týdnů nezbytností používat berle při chůzi při nemožnosti zátěže levé dolní končetiny, přičemž současně na místě samém stěžovatel slovně vyhrožoval také R. S. (dále jen "manželka poškozeného") způsobem podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku okresního soudu. Za to byl podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku mu byla současně stanovena povinnost podle svých sil nahradit vzniklou škodu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla dále stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 63 888 Kč. 3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. K námitkám stěžovatele spočívajícím v zásadě v tom, že z jeho strany šlo o jednání v tzv. nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 trestního zákoníku, krajský soud uvedl, že s touto obhajobou se vypořádával již okresní soud, přičemž dospěl k závěru, že jednání stěžovatele pod tuto okolnost vylučující protiprávnost podřadit nelze, neboť z dokazování přesvědčivě vyplynulo, že to byl stěžovatel, kdo první verbálně i fyzicky napadl poškozeného, v podstatě celý konflikt začal a eskaloval. Krajský soud proto přisvědčil argumentaci okresního soudu, že o nutnou obranu nešlo. V řízení provedené důkazy podle něj ve svém souhrnu dávají jasný přehled o skutkovém ději tak, jak je uveden ve výroku rozsudku okresního soudu, který svou společenskou škodlivostí i s přihlédnutím k tomu, co stěžovatele k agresivní reakci vyprovokovalo, jednoznačně dosahuje intenzity, která se v obdobných případech posuzuje jako trestný čin. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že dovolání je doslovným opakováním již dříve uplatněné obhajoby stěžovatele, s níž se oba soudy nižších stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Jeho námitky označil jako zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že nevidí důvod, proč by měly být k žádosti stěžovatele opakovány již jednou řádně provedené a hodnocené důkazy, a současně shledal, že rozhodnutí není zatíženou ani vadou zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že to byl on, kdo byl napaden poškozeným, a že jeho jednání obecné soudy nesprávně vyhodnotily jako jednání trestné, nikoli jako jednání v nutné obraně. Nesouhlasí s tím, že jeho návrhy na zopakování důkazů byly odmítnuty. Zdůrazňuje, že podle závěrů znaleckého posudku mohlo ke zranění poškozeného dojít špatným došlápnutím a nebyla prokázána jasná příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Tvrdí, že vyšetřování na místě samém probíhalo bez jeho přítomnosti, jen na základě informací od poškozeného, a že je od počátku zkreslené ve prospěch poškozeného. Důkazy byly zajištěny za jeho nepřítomnosti, tudíž se nemohl od počátku řádně hájit. To se podle něj projevilo nesprávným plánkem místa vyhotoveným policií, který neodpovídá skutečnosti, či nesprávnou interpretací doložených lékařských zpráv o jeho zdravotním stavu. Předpokládal, že založené lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu jasně odůvodňují jeho zdravotní omezení. Soud však překvapivě lékařské zprávy vyhodnotil tak, že v nich není obsaženo, že by byl omezen v možnostech daného jednání. Rovněž policie podle něj pochybila, když mu sdělila, že žádné šetření na místě samém se nebude konat a pozvala ho na oddělení. I v důsledku tohoto považuje celé šetření incidentu za zmanipulované. 6. Znovu také poukazuje na to, že manželka poškozeného byla vyslechnuta až při pokračujícím hlavním líčení a že se tak mohla na svoji výpověď připravit. Podle jeho mínění je nepochybné, že poškozený se pohyboval po pozemku a že špatné došlápnutí u něj mohlo nastat kdekoliv a kdykoliv, což připustil i znalec MUDr. Jaromír Freiwald ve vypracovaném znaleckém posudku. Výpovědi poškozeného a jeho manželky jsou podle něj nepravdivé, neboť poté, co byl napaden poškozeným, který ho napadl úderem do tváře, se v nutné obraně útoku bránil instinktivním tupým obranným úderem loktem. Je přesvědčen, že pokud při této přiměřené nutné obraně poškozený špatně došlápl, musí být tato skutečnost vyhodnocena k tíži poškozeného. Neměl v úmyslu mu způsobit zranění, měl jen zájem koupit pneumatiky, kdy po slovní rozepři došlo k použití fyzického násilí, ke kterému přistoupil nejdříve poškozený. 7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že jednal v nutné obraně vůči útoku poškozeného a že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozeného úmyslně povalil a šlápl mu na nohu, jak tvrdí poškozený a jeho manželka. S ohledem na to, že ve věci panují nejasnosti a pochybnosti o vzniku úrazu poškozeného, neboť nebylo zjištěno, jak přesně k jeho zranění došlo, je podle stěžovatele nutné uplatnit pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není so