II.ÚS 5/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 5/21 ze dne 16. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky BACORA a.s., sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4 ? Nusle, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 ? Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 30 Cdo 2061/2020-109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2021, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a dále právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle č. 36 odst. 3 Listiny. 2. Ústavní soud z odůvodnění napadené ústavní stížnosti a rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala po České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "žalovaná" nebo též "vedlejší účastnice řízení") zaplacení 3 194 829 Kč s přísl. z titulu náhrady škody nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Praha 5 stavebního odboru, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011 č. j. OSU.Sm.p.4205/II-28459/2011-Hav-UR. Tuto částku stěžovatelka specifikovala jako sestávající z částky 2 994 829 Kč majetkové újmy za náklady, které stěžovatelka vynaložila na práce a služby týkající se bezprostředně územního a stavebního řízení a dále z částky 200 000 Kč za průtahy šest a půl roku ve správním řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 27 C 23/2019-40 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II.). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 č. j. 17 Co 15/2020-80 rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným, a stěžovatelce uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 600 Kč. Zaprvé podle jeho závěru je nepochybné, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí dnem 24. 11. 2011, přestože nebylo dosud pravomocné. Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Stěžovatelce bylo vydáno územní rozhodnutí, na němž byla vyznačena doložka právní moci dnem 24. 11. 2011 a ve lhůtě dvou let od právní moci územního rozhodnutí (§ 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb.) mohla požádat o vydání stavebního povolení, což učinila dne 21. 11. 2013. Stavební řízení bylo usnesením ze dne 7. 9. 2017 zastaveno pro nedoložení potřebných podkladů stěžovatelkou, potvrzeno odvolacím správním orgánem dne 6. 3. 2018, právní moc nabylo dne 12. 3. 2018. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu se stručným odůvodněním, že v části není přípustné dle § 237 občanského soudního řádu a § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (výrok o nákladech řízení) a v části trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a tyto nebyly v zákonné lhůtě odstraněny dle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu a § 243b občanského soudního řádu. Stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod proti skutkovému závěru městského soudu o nedostatku příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a to nesprávným úředním postupem, který spočíval ve vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí dnem 24. 11. 2011, přestože nebylo dosud pravomocné (nedoručeno všem účastníkům řízení). Předmětné územní rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a nemohlo být podkladem pro vydání stavebního povolení, ale Nejvyšší soud nenapravil vady předchozího rozhodnutí, když nezrušil napadená rozhodnutí, přestože stěžovatelka řádně dovolání odůvodnila, a konstatoval, že uvedla otázku skutkovou, nikoli právní. Žalovanou částku stěžovatelka specifikovala jako škodu sestávající z částky 2 994 829 Kč majetkové újmy za náklady, které stěžovatelka vynaložila na práce a služby týkající se bezprostředně územního a stavebního řízení. Dále se domáhala náhrady imateriální újmy 200 000 Kč způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení v délce zhruba 6,5 let, avšak obecné soudy jí takovou náhradu nepřiznaly a dokonce konstatovaly, že délka řízení nepřiměřená nebyla. 6. Stěžovatelka Ústavnímu soudu prezentuje svůj náhled na věc, který podkládá z jejího pohledu relevantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy v projednávané věci náležitě nezohlednily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně povinného zastoupení advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejího přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4261/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 9. Zároveň Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoli řádně odůvodněné či iracionální. 10. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55)]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody, respektive nemajetkovou újmou, je otázkou skutkovou, nikoli právní; jde tedy o nezpůsobilý dovolací důvod. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, proto nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Další předkládané dovolací důvody nebyly pro posouzení věci stěžovatelky zásadní, jejich odlišné vyřešení by se v poměrech stěžovatelky nemohlo nijak projevit, takže byly shledány nepřípustnými. Nejvyšší soud nepřípustnost dovo