II.ÚS 504/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 504/26 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Davida Ellingera a Marie Dobešové, obou zastoupených JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2025 č. j. 28 Cdo 2770/2025-884, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2025 č. j. 26 Co 57/2025-846 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. ledna 2025 č. j. 35 C 194/2021-805, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Romana Kabeláče a Galiny Malečkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost zaplatit vedlejším účastníkům jako žalobcům částky ve výši 3 480 Kč, 2 850,28 Kč, 124 423 Kč a 39 962 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ohledně požadovaného plnění ve výši 2 330 Kč, 10 462,39 Kč, 39 323,47 Kč a 153 653,68 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.). 3. Proti výroku I. a závislým výrokům o nákladech řízení rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku I. změnil pouze tak, že žalobu na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak (ve zbývajícím rozsahu) jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejším účastníkům (kupujícím) vznikl vůči stěžovatelům (prodávajícím) nárok z vadného plnění - předmětu koupě (nemovitostí), jde-li o tam popisované vady spočívající v chybném propojení čistírny odpadních vod a jímky a propadu venkovní (zámkové) dlažby, které podle zjištění soudu (po zhodnocení znaleckých posudků, včetně posudku revizního) byly vadami skrytými a přítomnými již v době uzavření kupní smlouvy, resp. při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projevily později (viz § 2100 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), a které vedlejší účastníci včas vytkli (§ 2112 občanského zákoníku) a důvodně uplatnili právo na přiměřenou slevu z kupní ceny (§ 2107 odst. 1 občanského zákoníku). Změněn byl rozsudek okresního soudu pouze v rozsahu částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím (odpovídající požadované slevě za dílčí poškození dlažby v koupelně domu, která byla vadou nikoliv skrytou, ale kupujícím známou již při předání předmětu koupě). V této části žalovaného nároku proto soud žalobu neshledal důvodnou. Výrok II. rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Krajský soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. Dovolání stěžovatelů proti výrokům rozsudku krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (II. až V.), Nejvyšší soud odmítl s odkazem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a na v něm uvedenou výluku z přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v části týkající nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že znalci v předmětné věci připustili více možných příčin poškození nemovitosti, aniž by byli schopni jednu z nich jednoznačně potvrdit a ostatní vyloučit. Revizní znalecký posudek výslovně konstatoval, že zpětně nelze objektivně a nesporně určit, zda a z jakého důvodu k poškození došlo. Nastala tedy situace důkazní nejistoty, v níž nelze s jistotou zjistit, která z alternativních skutkových verzí odpovídá skutečnosti. Za takového stavu měl soud vyhodnotit, koho tíží důkazní břemeno ohledně existence vady a příčinné souvislosti, a neunesení tohoto břemene vyhodnotit k tíži žalobců. Soud však zvolil opačný postup. Namísto toho, aby vyhodnotil tuto nejistotu v souladu s pravidly důkazního břemene, přenesl okresní soud důkazní odpovědnost na stěžovatele jako žalované a požadoval po nich, aby prokázali konkrétní alternativní příčinu. Tíží-li důkazní břemeno žalobce a ten neprokáže rozhodné skutečnosti, nelze podle stěžovatelů tento deficit nahrazovat procesním tlakem na žalovaného. Okresní soud tak fakticky učinil skutkový závěr, který sám znalec označil za objektivně neurčitelný. 6. Stěžovatelé dále namítají, že soud je jako žalované poučil, aby prokázali alternativní příčinu, a stanovil, že nepodaří-li se jim tuto alternativu prokázat, bude mít za prokázanou verzi tvrzenou vedlejšími účastníky (žalobci). Tím došlo k faktickému obrácení důkazního břemene. Procesní riziko neprokázání tvrzených skutečností tak bylo přesunuto z žalobců na žalované. Rozhodnutí tedy nebylo vystavěno na závěru, že žalobci unesli své důkazní břemeno, nýbrž na závěru, že žalovaní neunesli břemeno vyvrátit neprokázanou verzi žalobců. Stěžovatelé namítají, že spravedlivý proces zaručuje, aby soud respektoval zákonné rozložení procesních povinností a nepřenášel důkazní odpovědnost svévolně z jedné strany na druhou. Pokud je rozhodnutí založeno na nesprávném rozložení důkazního břemene, je tím porušena samotná struktura spravedlivého řízení. 7. Vedle porušení pravidel o důkazním břemeni došlo podle stěžovatelů také k porušení zákazu svévole a k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Soudy učinily závěr, že příčinou poškození byla vadná realizace. Tento závěr však nemá jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Revizní znalec výslovně uvedl, že objektivní určení příčiny není možné. Přesto soudy jednu z několika rovnocenných alternativních verzí považovaly za prokázanou. Soudy však přesvědčivě nevysvětlily, proč právě tato verze obstála jako pravdivá a proč ostatní alternativy byly vyloučeny. Z toho, že nebyla spolehlivě prokázána alternativa předestřená vedlejšími účastníky, nelze automaticky dovodit pravdivost alternativy tvrzené vedlejšími účastníky, jak učinily soudy v předmětné věci. Tím vznikl extrémní nesoulad mezi důkazní situací, která svědčila o neurčitelnosti příčiny, a skutkovým závěrem o odpovědnosti stěžovatelů. 8. Takový postup podle stěžovatelů porušuje zásadu volného hodnocení důkazů a naplňuje znaky svévole. Konstatuje-li znalec výslovně nemožnost určení příčiny, nelze tuto okolnost přehlédnout pouhým odkazem na volné hodnocení důkazů. Vedlejší účastníci jako žalobci nemuseli prokázat, že jejich verze je jediná možná, avšak stěžovatelé jako žalovaní byli nuceni aktivně vyvracet alternativu, jejíž existence nebyla jednoznačně prokázána. Tím došlo k narušení rovnováhy procesního postavení stran, rovnosti zbraní. 9. Ústavněprávní rozměr věci podle stěžovatelů spočívá zejména v nepřípustném přenesení důkazního břemene, v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, v projevech svévole při hodnocení důkazů a v narušení principu rovnosti zbraní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozsudku okresního soudu (s výjimkou částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím), proti potvrzující části výroku I. rozsudku krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu, včetně nákladových