II.ÚS 510/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 510/20 ze dne 28. 2. 2022 U 4/110 SbNU 303 Podmínky vydání příslušenství nemovité věci v rámci církevních restitucí   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 3138/2019-519, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. dubna 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. března 2018 č. j. 7 C 159/2017-437, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení a Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu obecného soudu vyplývají následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Kroměříži domáhal nahrazení projevu vůle Národního památkového ústavu (v původním řízení vystupoval jako žalovaný, nyní je vedlejším účastníkem) vedoucího k uzavření dohody o vydání majetku dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu týkající se pozemků p. č. st. 7525, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. jiná stavba, p. č. st. 7527, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. jiná stavba, p. č. st. 8290, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. jiná stavba, p. č. 290/3, ostatní plocha, p. č. 5148, ostatní plocha, vše nacházející se v k. ú. a obci Kroměříž, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž, na LV č. 7427, a rozhodl o úhradě nákladů řízení. 4. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno posouzením, že předmětné pozemky, z nichž některé jsou zčásti zastavěny stavbami bez č. p./č. e, jež jsou nyní jejich součástí a s nimiž tvoří komplex tzv. Zahradního centra, nejsou součástí ani příslušenstvím jiných nemovitých věcí žalobcem již vlastněných (komplex věcí tvořících Arcibiskupský zámek a Podzámeckou zahradu, jež byly žalobci vydány na základě dohody o vydání věci ze dne 3. 1. 2017) a nebyla prokázána ani funkční souvislost mezi předmětnými pozemky a nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými (či jemu vydávanými) ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, přičemž vydání předmětným pozemků žalobci by současně bránila i překážka jejich zastavěnosti podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. 7. Stěžovatel v rámci dovolání předestřel otázku hmotného práva týkající se aplikovatelnosti ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání v poměrech odůvodňujících současné použití ustanovení § 12 odst. 1 citovaného zákona. Lze ji formulovat tak, zda překážkou vydání pozemku oprávněné osobě je zastavěnost pozemku stavbou zřízenou poté, kdy se stal pozemek předmětem majetkové křivdy, i tehdy, je-li zastavěný pozemek příslušenstvím jiné /hlavní/ věci, s níž se podle § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání oprávněné osobě věc vydává. Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí, jestliže závěr, že předmětné pozemky a na nich umístněné stavby jsou příslušenstvím jiných nemovitých věcí žalobci již vydaných - Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku, odvolací soud v dané věci na podkladě zjištěných skutečností jako nepodložený odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel se v dovolání snaží svou argumentaci posunout do roviny právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti jí rozporuje zjištěný skutkový stav (kdy navíc brojí i proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem), jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán a jenž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Podle jeho názoru se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se otázky funkční souvislosti předmětných nemovitostí, kterou dále rozvedl. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se vyhnuly řešení právní otázky, zda budovy postavené na pozemcích po odejmutí za účelem zázemí, údržby, skladování, garážování techniky pro další nemovitosti již oprávněné osobě vydané, kterými jsou sporné pozemky obklopeny, mohou založit překážku vydání těchto pozemků podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatel odkazuje na důkaz kolaudačním souhlasem s užíváním novostaveb, který provedl soud prvního stupně. Podle něj jsou všechny tři objekty svým stavebním určením výlučně provozně-technického charakteru. Jedná se o zázemí zaměstnanců pro obsluhu zámku a přilehlé Podzámecké zahrady. Obdobné údajně dokládá i projektová dokumentace žalovaného. Nově vzniklé tzv. Zahradní centrum slouží jako zahradnictví Podzámecké zahrady, konkrétně jako sklad zahradního náčiní, techniky a zázemí pro zahradníky. 9. Tento důkazní materiál však soud prvního stupně hodnotil svévolně a v rozporu s § 132 o. s. ř. Dospěl tak k nelogickému závěru, že objekt tzv. Zahradního centra není a nemůže být ani tzv. součástí či příslušenstvím Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku. Stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasí. Tvrdí, že jestliže jsou tyto objekty zřízeny a slouží jako hospodářské a technické zázemí, je vyloučeno, aby tyto stavby byly zároveň stavbami, které představují překážku vydání ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Naznačená interpretace provedená obecnými soudy maří účel restitučních předpisů, kterým je naturální restituce. 10. K argumentu údajně nedostatečného prokázání funkční souvislosti objektů již v samotné výzvě, který jako výtku na adresu procesního postupu stěžovatele uvedl soud prvního stupně, stěžovatel uvádí, že pokud bylo tvrzení a prokázání této skutečnosti pro věc rozhodující, měl jej soud o této skutečnosti poučit. Stěžovatel byl však na jednání dne 9. 11. 2017 soudem prvního stupně poučen toliko o tom, že má doplnit svá skutková tvrzení týkající se stavu, v jakém se předmětné pozemky nacházely ke dni jejich odejmutí, konkrétně zda se na nich nacházely stavby, v jakém stavu byly a k jakému účelu sloužily. Stěžovatel se domnívá, že funkční souvislost předmětných staveb s již vydanými pozemky Podzámecké zahrady a zámku by měla být považována za nespornou. Stěžovatel dodává, že objekty nejsou schopné samostatného užívání ani z toho důvodu, že k nim žalovaný nemá přístup jinak než přes pozemky stěžovatele. Jedná se tedy o vztah vzájemné závislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Obdobný vztah fungoval i v minulosti v době odejmutí nemovitostí, kdy se na předmětných pozemcích nacházely skleníky, které sloužily Podzámecké zahradě a zámku. 11. Současné stavby na předmětných pozemcích nemají jiný účel než být hospodářským a provozním zázemím Podzámecké zahrady a zámku a k ničemu jinému údajně být využívány nemohou. Neexistuje k nim ani samostatný přístup. 12. Okresní soud v Kroměříži a Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost považují za nedůvodnou a navrhují, aby byla odmítnuta. 13. Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dodal, že k revizi skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, není zákonem oprávněn. K vadám spočívajícím v dotčení procesních předpisů (nedostatek poučovací povinnosti) může přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). I nad rámec tohoto pravidla dovolací soud v odůvodnění uvedl, proč neshledal dotčení řízení vadou spočívající v tvrzené absenci poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud závě