II.ÚS 512/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 512/20 ze dne 29. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1362/2019-559, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 11 To 137/2019-525 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 2. 2019 č. j. 19 T 34/2017-493, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl okresním soudem shledán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč (s náhradním trestem odnětí svobody v délce 3 měsíců) a k trestu propadnutí věci (1 kusu dermoplastického preparátu vlka obecného a 1 kusu předložky s vypreparovanou hlavou vlka obecného). Stěžovatel se uvedeného trestného činu dopustil - stručně řečeno - tím, že v přesné nezjištěné době v první polovině roku 2015 dovezl ze Slovenska za účelem jejich dalšího prodeje dva neživé exempláře vlka obecného a následně v přesně nezjištěné době na přelomu června a července 2015 uvedené exempláře nabízel k prodeji na internetu, ačkoli nedisponoval příslušnými výjimkami ani potvrzeními. Tímto jednáním stěžovatel v rozporu s jiným právním předpisem - konkrétně čl. 8 odst. 1 a odst. 3 písm. h) nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi (dále jen "nařízení Rady č. 338/97") - nabízel jinému dva exempláře vlka obecného jakožto druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením. Okresní soud především zdůraznil, že vlk obecný je dle přílohy A nařízení Rady č. 338/97 považován za druh ohrožený vyhynutím, pročež je možnost jeho komerčního využití striktně regulována. V návaznosti na to uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel ze Slovenska do České republiky dovezl bez příslušných výjimek a potvrzení dva neživé exempláře vlka obecného, které si pořídil ke komerčním účelům, a následně je nabízel k prodeji na internetu. Skutečnost, že oba exempláře byly na Slovensku uloveny legálně, je dle okresního soudu pro posouzení viny stěžovatele nerozhodná, neboť trestní odpovědnost stěžovatele byla založena již tím, že je bez příslušných výjimek a potvrzení přechovával a nabízel k prodeji v České republice. Navíc stěžovatel jakožto policista a dlouholetý myslivec musel mít alespoň základní znalost trestněprávních předpisů a obecné povědomí o tom, že již pro samotné držení (byť i neživých) exemplářů vlka obecného v České republice, o jejich dovozu za účelem komerčního využití a prodeji nemluvě, je nutno mít příslušná povolení a požádat o udělení příslušných výjimek. Je proto vyloučeno, že stěžovatel jednal v právním omylu, jehož se nemohl vyvarovat (§ 19 trestního zákoníku). Okresní soud měl za prokázané, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Vzhledem k povaze trestného činu, zjištěnému motivu stěžovatele, jeho osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům a předchozí bezúhonnosti považoval okresní soud za přiměřený peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč a trest propadnutí věci. 3. Krajský soud projednal stěžovatelovo odvolání, které ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění konstatoval, že prvostupňový soud provedl dostatečné dokazování, všechny důkazy provedl procesně správným způsobem, na jejich základě dospěl k logickým závěrům stran skutkového stavu věci a věc správně zhodnotil i po právní stránce. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že ve věci měla být aplikována zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), neboť žádné relevantní pochybnosti stran viny stěžovatele nevznikly. Neztotožnil se ani s námitkami stran subsidiarity trestní represe a nutnosti posouzení věci jako pouhého přestupku, neboť stěžovatelovo jednání je nutno považovat za závažné a společensky škodlivé. Nakonec krajský soud přezkoumal také výrok okresního soudu o uloženém trestu, přičemž dospěl k závěru, že peněžitý trest ve shora uvedené výši ani trest propadnutí věci nelze považovat na nepřiměřený nebo obzvlášť přísný. 4. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění především poukázal na to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož ani mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nižších soudů není dán extrémní rozpor. Tato rozhodnutí jsou naopak založena na celé řadě důkazů, z nichž příslušné soudy dovolily korektní skutkové a právní závěry, které vyložily jasným, srozumitelným, přehledným a logickým způsobem. Dále uvedl, že okresní a krajský soud se pečlivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Následně se Nejvyšší soud podrobně zabýval i stěžovatelovou námitkou stran subsidiarity trestní represe, kterou shledal zjevně neopodstatněnou. Konkrétně uvedl, že společenská škodlivost nezákonného nakládání s kriticky ohroženými druhy živočichů či rostlin je v obecné rovině vysoká, neboť takové jednání přinejmenším podněcuje ilegální obchod v této oblasti, jež je jedním z nejlukrativnějších odvětví mezinárodní trestné činnosti a je jedním z hlavních důvodů úbytku populace řady živočišných i rostlinných druhů. Ve snaze eliminovat jej byla přijata opatření na mezinárodní i evropské úrovni [Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin - dále jen "CITES"; nařízení Rady č. 338/97]. Ochrana tam vymezených živočišných druhů se přitom neomezuje pouze na hájení živých zvířat před usmrcováním, poškozováním, odnímáním z volné přírody apod., ale také na postih různých forem nakládání s neživými exempláři. Nakládání s neživými exempláři totiž představuje určité "předpolí" poptávky, která je následně uspokojována usmrcováním nebo odnímáním chráněných živočišných druhů z volné přírody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 7 Tdo 207/2015). Jednání stěžovatele - ač nakládal za účelem dalšího komerčního využití "toliko" s neživými exempláři vlka obecného - je z hlediska jeho zištného motivu, způsobu a okolností nabytí předmětných exemplářů nutno považovat za závažné a dosahující nezbytnou míru škodlivosti dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Má za to, že jeho věc měla být posouzena pouze jako přestupek, nikoli jako trestný čin. V této souvislosti uvádí jednak to, že společenská škodlivost jeho jednání je nízká (nedopustil se usmrcení vlka obecného jakožto druhu živočicha přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím ani jeho odejmutí z přírody, nýbrž pouze méně závažného jednání spočívajícího v nakládání s neživými exempláři bez potřebných výjimek a potvrzení), a jednak na to, že obecné soudy nedostatečně vysvětlily, proč se s tímto názorem neztotožnily. Dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). K tomu uvádí, že oba exempláře vlka obecného nedovezl za účelem dalšího prodeje a ve skutečnosti je nenabízel k prodeji. Jejich fotografie sice umístil na svou webovou stránku, ale nebyla u nich uvedena cena a znění inzerátu jasně poukazovalo na to, že teprve po zaslání ceníku stěžovatelem budou okolnosti prodeje postaveny najisto. Jelikož obecné soudy neměly k dispozici důkaz o tom, že stěžovatel komukoliv zaslal ceník, v němž by byly exempláře vlka obecného označeny konkrétní cenou, neměly dle stěžovatele ani důkaz o tom, že tyto exempláře chtěl nabízet k prodeji. Vznikly tak důvodné pochybnosti o tom, zda se stěžovatel dopustil jednání, z něhož byl obviněn, a proto měly obecné soudy povinnost aplikovat zásadu in dubio pro reo a stěžovatele zprostit obvinění. Nakonec má stěžovatel za to, že obecné soudy se nevypořádaly s výše uvedenými námitkami a v odůvodnění je odmítly povrchním, nepřiléhavým a nelogickým způsobem. Shora uvedená pochybení obecných soudů tak vedly k poruše