II.ÚS 512/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 512/23 ze dne 5. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti DevClub s. r. o., sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň 3 - Východní Předměstí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 7 Afs 222/2022-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2022 č. j. 17 Af 5/2021-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") rozhodnutím ze dne 6. 10. 2020 č. j. 4367-9/2020-510000-12 shledal stěžovatelku vinou ze spáchání přestupku podle § 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 28. 7. 2016 (dále jen "zákon č. 307/2013 Sb."), kterého se dopustila tím, že nakládala formou skladování minimálně dne 14. 1. 2016 s neznačeným lihem ve své provozovně X. Za spáchání přestupku jí celní úřad uložil pokutu ve výši 80 000 Kč a dále rozhodl o její povinnosti zaplatit paušální částku nákladů řízení a o zabrání neznačených lihovin s tím, že není znám jejich vlastník. Vedlejší účastník pak rozhodnutím ze dne 31. 12. 2020 č. j. 57736-2/2020-900000-313 stěžovatelčino odvolání zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil. 3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník v dostatečném rozsahu prokázal, že stěžovatelka skladovala neznačený líh, neboť o jeho existenci věděla, měla úmysl jej uchovávat a chránit před vznikem škody, čímž spáchala výše uvedený přestupek. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností, tu však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka uvádí, že do jejích práv bylo zasaženo zcela nesprávným a nikoliv nestranným posouzením námitky, podle níž o neoznačení lihu nevěděla. Vztah k lihu umístěnému v provozovně, kde byl nalezen dne 14. 1. 2016, přiznala, avšak v řízení doložila, že od 30. 11. 2015 do této provozovny neměla přístup a že v této době tam docházelo k přemisťování a ničení věcí pronajímatelem. Stěžovatelka připouští, že o lihovinách měla povědomost, má však za to, že do 30. 11. 2015 tyto byly označeny správně, a namítá, že nebylo prokázáno, že by s neoznačeným lihem nakládala. Dodává, že do prostor provozovny vstupovala policie (např. dne 4. 12. 2015) a soudní exekutor (dne 17. 12. 2015), ti však žádný neoznačený líh neobjevili. Upozorňuje, že namítla, že bylo nesprávně posouzeno důkazní břemeno, když na ní bylo požadováno, aby se "vyvinila", a vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že považoval její tvrzení o zásahu třetích osob a poškozování kontrolních pásek za nevěrohodné a účelové a že odmítl, že došlo k přenesení důkazního břemene. Z trestních oznámení, trestního řízení a znaleckého posudku Ing. Albrechta podle stěžovatelky vyplývá, že některé věci byly ztraceny, zničeny nebo poškozeny, takže má být důvodný i závěr, že došlo k poškození lihovin. 6. Dále uvádí, že v řízení namítla promlčení přestupku s tím, že promlčecí dobu nemohlo přetrhnout účelově vydané nepřezkoumatelné rozhodnutí, které bylo zrušeno. Tato námitka však nebyla shledána důvodnou, ačkoliv podle stěžovatelky nelze připustit, aby běh promlčecí doby správní orgán zastavil tak, že vydá "neobhajitelné" rozhodnutí. Má za to, že tato otázka byla zodpovězena nesprávně, v rozporu se základními právy. 7. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že soudy nesprávně posoudily otázku prokázání viny pouze z jejího vztahu k ostatním lihovinám, bez logického zdůvodnění označily její tvrzení o zničení kontrolních pásek třetími osobami za nevěrohodné, důkazy svědeckými výpověďmi označily za nadbytečné, ač se přímo vztahovaly k otázce viny, a veškeré důkazy hodnotily v její neprospěch a k důkazům, které podporovaly její tvrzení, dostatečně nepřihlížely. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. 11. Ústavní stížnost spočívá na vyjádření nesouhlasu s tím, jak správní orgány hodnotily provedené důkazy, příp. že stěžovatelku navržené důkazy neprovedly, a jak posoudily otázky důkazního břemene a promlčení uvedeného přestupku, resp. nesouhlasu se závěry obecných soudů, které neshledaly, že by byla stěžovatelka těmito orgány zkrácena na svých právech. 12. V souvislosti s prvně uvedenou námitkou nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; takový rozpor zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. 13. S oprávněním soudu (správního orgánu) hodnotit důkazy podle své úvahy neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda tomu kterému důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv; s tímto