II.ÚS 517/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 517/25 ze dne 25. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Špačka a Anny Špačkové, obou zastoupených Mgr. Hanou Danelovou, advokátkou, sídlem Výstavní 186/8, Děhylov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 22 Cdo 2949/2024-608, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 11 Co 238/2022-523 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2022 č. j. 26 C 388/2015-458, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostravy, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady právního zastoupení, které vznikly stěžovatelům v řízení před Ústavním soudem, uhradí Česká republika, případně ve věci rozhodující soudy. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelů na obnovu řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 388/2015, dále jen "původní řízení" (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé v tomto řízení o obnovu nepředložili žádné nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které by bez své viny nemohli použít v původním řízení (a které by současně mohly přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci). 4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uzavřel, že ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020 (a to ani ve spojení se sdělením katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016) se nepodávají žádné nové skutečnosti, které nemohli stěžovatelé uplatnit bez své viny v původním řízení. Z těchto předložených listin vyplývá, že nejde o nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které by nadto ani nemohly přivodit příznivější rozhodnutí pro oba stěžovatele a podmínky pro povolení obnovy řízení proto nebyly splněny. 5. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelé formulují právní otázku týkající se povolení obnovy řízení na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel krajský soud. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládají ani další námitky stěžovatelů směřující do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani základě ostatních námitek stěžovatelů, neboť na řešení těchto právních otázek není rozhodnutí krajského soudu založeno. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že skutková zjištění soudů, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, nemají oporu v provedeném dokazování (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry). Rozhodnutí soudů jsou tak zatížena libovůlí. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že v důsledku překvapivého rozhodnutí krajského soudu v původním řízení přišli o možnost aktivní obrany. Dále namítají, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, neboť soudy činily závěry nelogické a v rozporu s provedenými důkazy. 7. Stěžovatelé dále poukazují na to, že okresní soud bez opory v jakémkoli odborném posouzení či vyjádření konstatoval, že s ohledem na měřítko Štěpánské mapy nelze identifikovat spornou část pozemku, ačkoliv stěžovatelé poukazovali na vyjádření odborníka, který připouštěl opak. Klíčové přitom bylo (jak v prvostupňovém řízení, tak i v odvolacím řízení), aby důkazní hodnota nově předložené listiny (sdělení katastrálního úřadu) byla hodnocena nikoli izolovaně, ale ve vztahu k dříve provedeným důkazům, zejména pak k závěru učiněnému v původním řízení, kdy krajský soud v původním řízení stěžovatelům přisvědčil, že posunutí hranice pozemku p. č. X v k. ú. Stará Bělá za Josefa Špačka (a s jeho presumovaným souhlasem) ze Štěpánské mapy skutečně nevyplývá. Úvaha krajského soudu o tom, že spornou část pozemku vedlejší účastník od právního předchůdce stěžovatelů odkoupil, také z žádného provedeného důkazu neplynula. Tento závěr již v původním řízení neměl oporu v důkazech a tvrzeních obou stran původního sporu. Absentuje-li tedy jakýkoli nabývací titul, na jehož základě se mohl vedlejší účastník stát vlastníkem sporné části pozemku, přičemž z nového důkazu plyne, že linie hranic pozemků (o nichž bylo v původním řízení dovozováno, že zobrazují skutečně provedené zaměření v terénu v 50. letech) ve skutečnosti nemají oporu v provedeném zaměření (není zřejmé, na základě jakého podkladu či jakého měření byly některé linie a "slučky" zakresleny), pak logicky nelze trvat na skutkovém závěru přijatém v původním řízení, že vlastníkem sporné části pozemku je vedlejší účastník (ať již na základě vydržení, jak uzavřel okresní soud, nebo na základě odkupu, jak uzavřel krajský soud). Na chybný závěr o skutkovém stavu pak navazuje chybný právní závěr, že zde není dána nová skutečnost odůvodňující povolení obnovy řízení. 8. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud přejal závěry krajského soudu, přičemž extrémní rozpory mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud argumentaci stěžovatelů odmítl, avšak stěžovatelé trvají na tom, že v důsledku toho, že nový důkaz předložený v řízení o obnově řízení byl posuzován izolovaně, nikoli v kontextu ostatních důkazů a možných právních důsledků z toho plynoucích, nemají skutková zjištění, ze kterých napadená rozhodnutí vycházejí, oporu v provedeném dokazování, ale jsou s nimi v rozporu nebo jsou pouze spekulativní. 9. Stěžovatelé oponují závěru Nejvyššího soudu, že při posuzování "viny" stěžovatelů ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je nutno používat "měřítka spíše přísnějšího než blahovolného", neboť podle jejich názoru v původním řízení před okresním soudem nebylo pochyb o vlastnictví sporného pozemku právními předchůdci stěžovatelů a dokazování směřovalo pouze k otázce vydržení. Stěžovatelé tedy neměli důvod pátrat po tak detailních okolnostech historického zobrazování hranic pozemků a po povaze a původu linií polního náčrtu. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na to, že soudy měly v té době k dispozici tato později ztracená sdělení katastrálního úřadu potvrzující, že vedlejší účastník nemá ke spornému pozemku nabývací titul. Krajský soud následně přišel s jinou právní argumentací, což pro stěžovatele bylo překvapivé, a stěžovatelé tak neměli možnost reagovat novou procesní aktivitou. Tato okolnost byla mimo jiné i jedním z důvodů podání ústavní stížnosti v původním řízení (pozn. ústavní stížnost je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2830/19 - viz sub 15). Stěžovatelé v této souvislosti zdůrazňují, že dotčenou listinou, tj. polním náčrtem č. 16 z 50. let, se zabývaly obecné soudy v původním řízení jako jedním z klíčových důkazů a žádný ze soudů (ve světle Štěpánské mapy a dalších listin pocházejících z katastru nemovitostí) nezjistil, že vypovídací hodnota této listiny, resp. linie na ní zobrazené, je jakkoliv podezřelá. Stěžovatelé tuto skutečnost (o existenci dodatečných linií, sluček a vpisů bez právního důvodu do polního náčrtu) zjistili náhodně, když se katastru nemovitostí dotázali obecně na význam použitých sluček a vpisů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona