II.ÚS 519/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 519/24 ze dne 10. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Stanislava Hlubockého, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, sídlem Bystrá 2430, Praha 9, Ing. Jindřicha France a Mgr. Marie Francové, zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 2418/2022-1294, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. září 2020 č. j. 10 C 70/2008-884, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali s odkazem na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy zrušení shora uvedených rozhodnutí. 2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř., může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných, původně dvou ústavních stížností stěžovatele Hlubockého a stěžovatelů Francových a jejich příloh bylo zjištěno, že obě ústavní stížnosti směřují proti týmž rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, a proto Ústavní soud rozhodl podle shora uvedených zákonných ustanovení o spojení věcí ke společnému řízení. Ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 519/24 a IV. ÚS 696/24 se tak spojily usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 12. června 2024 ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 519/24. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. září 2020 č. j. 10 C 70/2008-884 bylo ve věci stěžovatelů Francových jako žalobců proti žalovanému stěžovateli Hlubockému a dalším žalovaným rozhodováno v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům v k.ú. K., specifikovaným v inkriminovaném rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195 byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a částečně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 2418/2022-1294 bylo poté dovolání všech stěžovatelů odmítnuto. 4. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Hlubockého je zejména uvedeno, že již v odvolání namítal, že soud prvého stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, když vycházel z toho, že žalobci v důsledku neshod s ním a s jeho manželkou nemohou řádně užívat svou stavbu na pozemku č. X1. V užívání jim však prý nic nebránilo. Namítal, že třetí žalovaný (město K.) neměl předpokládat, že mu ostatní spoluvlastníci své podíly prodají; takovou transakci měl řádně dojednat. Upozornil na to, že pod pozemkem jsou inženýrské sítě a jeho rozdělením, tak jak je provedl soud, dojde k situaci, že vlastník sítí bude rozdílný od vlastníka pozemku, aniž by se někdo zabýval možností vzniku věcného břemene. Namítl, že pokud se sporný pozemek používá jako veřejná cesta, jde o stav protiprávní, přičemž otázka veřejnosti a práva cesty je předmětem správního řízení, které není ukončeno. Schválením cesty vznikne stav, kdy kolem jeho nemovitosti budou projíždět vozidla a bude tak narušeno jeho legitimní očekávání v době, kdy pozemek kupoval jako součást areálu, který měl být vilovou čtvrtí. Navíc uvedl, že převod pozemku byl schválen usnesením zastupitelstva ze dne 11. 6. 2002 jako celku, ačkoli prý bylo jasné, že takový převod se nezdaří, když část spoluvlastníků s ním nesouhlasí. Pokud tedy město nabude jen část pozemku, je rozsudek v rozporu s tímto usnesením. 5. Rozhodnutí soudů je tedy podle názoru tohoto stěžovatele nevyvážené a preferuje zájem města K. Pozemek při tom prý šlo rozdělit spravedlivě a dostatečně účelně, a to i se zachováním poměru spoluvlastnických podílů. Rozdělením pozemku, tak jak bylo nakonec provedeno, byla vytvořena situace, při níž stěžovatel ztratil přístup k svému domu po vlastním pozemku a bude se muset pohybovat po pozemku města. 6. Stěžovatelé Ing. Jindřich Franc a Mgr. Marie Francová v ústavní stížnosti uvedli, že při rozdělení jednoho z pozemků (parc.č. X2) při stanovení vypořádání v penězích a přikázání menší části pozemku, než která by odpovídala podílu stěžovatelů, obecné soudy pracovaly s průměrnou cenou pozemku, ačkoliv z provedeného dokazování plynul závěr, že různé části pozemku mají různou obvyklou cenu. Tím prý obecné soudy poškodily stěžovatele tím, že jejich majetek zmenšily, ale neposkytly jim za něj adekvátní náhradu. Ohledně dalšího z pozemků (parc.č. X3) pak učinily závěr o tom, že pozemek není dobře reálně dělitelný, a proto nevyhověly požadavku stěžovatelů na dělení tohoto pozemku; nedůvodně pak přikázaly celý tento pozemek městu K. podle stěžovatelů proto, že je veřejnoprávní korporací, čímž jej oproti ostatním spoluvlastníkům zvýhodnily. Konečně při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud prý protiústavně uložil stěžovatelům, aby zaplatili městu K. náhradu nákladů řízení v celkové výši 249 591 Kč, a to jen proto, že konečný způsob vypořádání spoluvlastnictví provedený obecnými soudy neodpovídal tomu, co v řízení prosazovali stěžovatelé. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci totiž Ústavní soud shledal, že spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatelů ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. 8. Námitky stěžovatelů, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy v dané věci neodpovídajícím a nesprávným způsobem vypořádaly podílové spoluvlastnictví, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Jak k podstatě případu uvedl Nejvyšší soud, z ustálené rozhodovací praxe k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem vyplývá, že reálné rozdělení společné nemovité věci není dobře možné zejména tehdy, pokud by nově vzniklé nemovité věci nebylo možno řádně užívat, jakož i v případě, kdy by nově vzniklé části věci nemohly sloužit vlastníku způsobem odpovídajícím jejich povaze; u pozemků se pak jedná zejména o kritérium rozlohy a celkové plochy a tvaru rozdělovaného pozemku. Velmi podstatným kritériem při rozdělení pozemku je otázka přístupu k tomuto pozemku z veřejné komunikace, a otázka přístupu k jiným nemovitým věcem, neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti, jíž je vlastníkem či spoluvlastníkem. V projednávané věci pak odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů má za to, že pozemek parc. č. X3 je nutné považovat za reálně nedělitelný. Zohlednil přitom velikost pozemku i velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků, přičemž poukázal na to, že většina z nově vzniklých pozemků by byla samostatně nevyužitelná a s ohledem na to, že žádný z účastníků - kromě žalovaného 3 - by nemohl nově vzniklý pozemek využít pro zajištění lepšího přístupu na svůj vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti svých stávajících pozemků. Ze všech zvažovaných důvodů shledal pozemek z funkčního hlediska reálně nedělitelným a současně jako nejvhodnější způsob vypořádání vyhodnotil přikázání předmětného pozemku do vlastnictví města - žalovaného č. 3. 9. Pokud stěžovatelé protestovali proti způsobu reálného rozdělení pozemku parc. č. X2, který neodpovídá přesně velikosti spoluvlastnických podílů, soud připomenul, že obecná možnost rozdělení společné věci na části neodpovídající přesně velikostem spoluvlastnických podílů vyplývá v prvé řadě přímo ze zákona, a sice z § 1144 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví, že rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Judikatura dovolacího soudu dále navíc dovozuje, že samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením Přesně o takový případ šlo v projednávané věci. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na tvarovou i funkční specifičnost tohoto p