II.ÚS 52/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 52/21 ze dne 19. 4. 2021 N 79/105 SbNU 322 Přikázání věci jinému senátu (samosoudci) a právo na zákonného soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, se sídlem 3105 Limassol, Arch. Makariou III 229, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Politických vězňů 13, Praha 1, proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2020 č. j. 5 Cmo 100/2012-1699, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a společnosti Sladovny Soufflet ČR, a. s., se sídlem Průmyslová 2170/12, Prostějov, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem, se sídlem Jáchymova 2, Praha 1, a Romana Minarika, zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem Slezská 2127/13, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2020 č. j. 5 Cmo 100/2012-1699 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento výrok se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud"), protože jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Cm 10/2005 a 50 Cm 12/2005 zjistil následující. Stěžovatelka vlastnila jednu akcii společnosti, která byla z rozhodnutí valné hromady v roce 2004 zrušena. Jmění zrušené společnosti přešlo v souladu se zmíněným rozhodnutím na hlavního akcionáře, který se s ostatními akcionáři (tedy i stěžovatelkou) měl peněžně vypořádat (šlo o tzv. nepravý squeeze-out). Hlavní akcionář za tímto účelem zadal vypracování znaleckého posudku, dle něhož byla hodnota jedné akcie zrušené společnosti stanovena na částku 854 Kč. Stěžovatelka společně s dalším minoritním akcionářem (vlastníkem 468 akcií) byli přesvědčeni, že tato částka neodpovídá skutečné hodnotě akcií, a proto se obrátili na soud. 3. Krajský soud v Brně (dále též jen "prvostupňový soud"), který ve věci rozhodoval, ustanovil soudního znalce. V souladu se znaleckým posudkem a doplňujícími vyjádřeními znalce pak prvostupňový soud uzavřel, že přiměřené vypořádání činí 1 867 Kč za akcii (když mj. nezohlednil ručitelský závazek zrušené společnosti k tíži minoritních akcionářů), a přiznal navrhovatelům (stěžovatelce a druhému minoritnímu akcionáři) zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud následně usnesením (dále označovaným jako "první usnesení odvolacího soudu") rozhodnutí prvostupňového soudu zčásti změnil tak, že hodnotu akcie určil na 1 694 Kč (čímž mimo jiné zohlednil ručitelský závazek do poloviny jeho hodnoty) a navrhovatelům přiznal úrok specificky stanovený v zákonném ustanovení vztahujícím se k tzv. nepravému squeeze outu (dále jen "specifický úrok"), a zčásti zrušil, neboť přiznání zákonného úroku z prodlení označil za nepřezkoumatelné, a zrušil i související nákladové výroky. 4. Prvostupňový soud v reakci na první usnesení odvolacího soudu znovu rozhodl mj. o nákladech řízení. Odvolací soud toto jeho rozhodnutí usnesením (dále označovaným jako "druhé usnesení odvolacího soudu") změnil. 5. Ve věci pak rozhodoval Nejvyšší soud. Ten v podstatné části zrušil první usnesení odvolacího soudu, neboť nesouhlasil se způsobem určení hodnoty akcie (uzavřel totiž, že ručitelský závazek zrušené společnosti za daných okolností k tíži minoritních akcionářů zohlednit nelze). Na tento výrok odvolací soud reagoval tak, že věc vrátil prvostupňovému soudu, a to zejména proto, aby se vypořádal se znaleckým posudkem nově předloženým druhým minoritním akcionářem (nikoliv stěžovatelkou). Druhé usnesení odvolacího soudu (týkající se nákladů řízení, viz předchozí bod) a jemu předcházející rozhodnutí prvostupňového soudu Nejvyšší soud zrušil též, a to pro jejich závislost na zrušovaném prvním usnesení odvolacího soudu. Prvostupňový soud tak znovu rozhodoval o meritu věci i o nákladech řízení. 6. Při svém rozhodování prvostupňový soud vycházel zejména z nového znaleckého posudku, který byl vyhotoven na žádost minoritního akcionáře a který pro výpočet hodnoty akcie použil jiný postup než soudem dříve ustanovený znalec. V souladu s ním hodnotu akcie určil na 2 676,60 Kč. 7. Odvolací soud usnesením, jehož jiný výrok (viz dále) je ústavní stížností napaden, posledně zmíněné rozhodnutí prvostupňového soudu zrušil, jelikož prvostupňový soud zejména nijak neodůvodnil, proč se přiklonil právě ke znaleckému posudku vyžádanému minoritním akcionářem (a v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu ani nevyslechl znalce, který tento posudek zpracoval). Nadto odvolací soud nařídil, aby věc rozhodl jiný samosoudce. Tento výrok, který je ústavní stížností napaden, odůvodnil tím, že samosoudce dosud ve věci rozhodující nerespektoval závěry obsažené v prvním usnesení odvolacího soudu týkající se nutnosti rozlišovat mezi zákonným úrokem z prodlení a specifickým úrokem (ve výroku je přiznán specifický úrok, v odůvodnění rozhodnutí je ovšem uváděn "úrok z prodlení") ani závěry obsažené v druhém usnesení odvolacího soudu týkající se nákladů řízení (blíže již nerozvedeno). II. Argumentace účastníků řízení 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že její ústavní stížnost je přípustná, neboť výrok odvolacího soudu o přikázání věci jinému samosoudci představuje procesní rozhodnutí, jímž se uzavírá relativně samostatná část řízení, přičemž se proti němu nelze nijak bránit [k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 90/94 SbNU 159)]. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nařídil změnu samosoudce, aniž by tento postup byl namístě, aniž by toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil a aniž by přitom zvážil, zda změna samosoudce v takto komplikované věci nepovede k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené době. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), dle něhož má být odnětí věci pro závažné vady řízení zcela mimořádným krokem. Dále cituje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281), dle něhož věc nemůže být soudci odňata jen z důvodu jeho odlišných právních názorů, a v případě, kdy nerespektuje závazný právní názor odvolacího soudu, mu lze věc odejmout, až pokud tak činí opakovaně. Konečně stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577), dle něhož za náležité odůvodnění přikázání věci jinému samosoudci nelze považovat samotný výčet vad, jichž se měl dopustit, bez uvedení důvodů zakládajících obavu, že další řízení před týmž samosoudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu. Závěrem stěžovatelka připomíná, že první a druhé usnesení odvolacího soudu, jimiž se samosoudce dle odvolacího soudu neřídil, byla zrušena Nejvyšším soudem. 9. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost (zčásti) napadeného rozhodnutí do doby skončení řízení o ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud vyzval odvolací soud (Vrchní soud v Olomouci), aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém podání odkázal na napadené rozhodnutí, připustil, že v něm výslovně nebyla vyjádřena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, avšak je přesvědčen, že z celého odůvodnění napadeného usnesení tato obava vyplývá. 11. O vyjádření byli požádáni i účastníci řízení před odvolacím soudem, tedy hlavní a minoritní akcionář zrušené společnosti. Hlavní akcionář ve svém vyjádření především poukázal na to, že v řízení před prvostupňovým soudem došlo k závažným vadám, které odvolací soud pojmenoval, byť je výslovně neuvedl jako důvod k přikázání věci jinému samosoudci. Co se týče nerespektování právního názoru odvolacího soudu, toho se prvostupňový soud (samosoudce) zjevně dopustil též, neboť při vyčíslení nákladů řízení bez dalšího reprodukoval stěžovatelkou uplatněný nárok, ačkoliv mu byl tento postup odvolacím soudem již vytknut. Nadto prvostupňový soud, opět v rozporu s jednoznačným pokynem odvolacího soudu, nerozlišoval specifický úrok a zákonný úrok z prodlení. Hlavní akcionář v této souvislosti ještě připomíná, že první a druhé usnesení odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem sice zrušeno, ovšem nikoliv z důvodu nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu týkajícího se úroků a nákladů řízení. Dále hlavní akcionář zmiňuje jiné řízení vedené stejným samosoudcem, jehož je účastníkem a v němž se daný