II.ÚS 521/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 521/23 ze dne 20. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře a o ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatušky Jokešové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. září 2018 č. j. 247 C 47/2017-72, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2020 č. j. 44 Co 716/2018-126 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 107/2021-157, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 15 C 59/2007 proti (tehdy) žalovanému J. J. (manželovi stěžovatelky), který později zemřel, s tvrzením, že stěžovatelka je procesní nástupkyní žalovaného, že předmětné řízení ke dni podání žaloby nebylo ukončeno, neboť pokračuje řízením o žalobě na obnovu řízení, a že řízení probíhalo v uvedené době po dobu více než 11 let a jeho konec je v nedohlednu. 3. Městský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem konstatoval, že bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době v řízení o žalobě na obnovu řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 59/2007 (výrok I) a zamítl žalobu, kterou stěžovatelka požadovala, aby žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) byla povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 325 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně; výrok I. soudu prvního stupně změnil tak, že se stěžovatelce neposkytuje ani zadostiučinění v podobě konstatování, že bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené době v řízení o žalobě na obnovu řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 59/2007. 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nalézací řízení probíhalo od 12. 7. 2006 do 9. 8. 2010, a dvě řízení o žalobách pro zmatečnost od 22. 11. 2010 do 5. 10. 2015 a od 22. 11. 2010 do 30. 11. 2015. Žaloba na obnovu řízení byla podána též dne 22. 11. 2010. Odvolací soud měl za správné, že soud prvního stupně s ohledem na obsah původního žalobního návrhu rozlišil dvě fáze řízení před soudy: fázi nalézacího řízení a řízení o žalobách pro zmatečnost a fázi řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. 5. Pokud jde o první fázi, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobách pro zmatečnost předběžně uplatněný manželem stěžovatelky u žalované (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 19. 1. 2016 v částce 250 000 Kč) je nedůvodný, neboť právní předchůdce stěžovatelky za svého života uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení jen u žalované, tedy nikoliv u soudu, jak předpokládá § 1475 odst. 2 občanského zákoníku. Podle soudu prvního stupně případný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou nalézacího řízení a řízení o zmatečnostních žalobách zanikl smrtí manžela stěžovatelky a tudíž na stěžovatelku nepřešel. Stěžovatelka tak není aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění po žalované za uvedenou fázi předmětného řízení. 6. Soud prvního stupně dále shledal, že nárok stěžovatelky ve vztahu k výše uvedeným řízením je nedůvodný také z důvodu promlčení tohoto nároku. Pokud nalézací řízení skončilo pravomocně dne 9. 8. 2010, musel by být nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou nalézacího řízení uplatněný až žalobou podanou u soudu dne 9. 10. 2017 promlčen. Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za řízení o zmatečnostních žalobách pravomocně skončených dne 5. 10. 2015 a 30. 11. 2015. 7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že není dána aktivní věcná legitimace stěžovatelky k uplatnění pohledávky zadostiučinění za fázi nalézacího řízení a řízení o zmatečnostních žalobách, a to s odkazem na § 12 ve spojení s § 1475 odst. 2 občanského zákoníku, podle nichž by muselo k uplatnění předmětného nároku dojít za života manžela stěžovatelky u soudu. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval za nadbytečné hodnotit právní posouzení soudu prvního stupně ve vztahu k námitce promlčení ve vztahu k první fázi řízení. 8. Ve vztahu k druhé fázi týkající se tvrzeného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žalobě na obnovu řízení odvolací soud - s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu - neshledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, podmínky pro přiznání satisfakce za průtahy v řízení o žalobě na obnovu řízení z důvodu absence právního nástupnictví na straně stěžovatelky po jejím zemřelém manželovi. Z tohoto důvodu změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce neposkytuje ani zadostiučinění v podobě konstatování, že bylo porušeno její právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době v předmětném řízení o žalobě na obnovu řízení. 9. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Dovolací soud se zabýval ve své praxi dosud nevyřešenou právní otázkou, zda uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. č. 82/1998 Sb.") je uplatněním u orgánu veřejné moci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu, že nárok zesnulého manžela stěžovatelky na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost jím nebyl za života uplatněn u orgánu veřejné moci podle § 12 a § 1475 odst. 2 občanského zákoníku tím, že byl uplatněn u úřadu ve smyslu § 6 a § 14 z. č. 82/1998 Sb., je správné. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka po obsáhlé citaci z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zdůrazňuje především svůj nesouhlas s jeho závěrem, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky podle § 1475 odst. 2 občanského zákoníku, a nárok uplatněný podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., se nestává součástí pozůstalosti. Stěžovatelka také polemizuje s dalšími právními názory dovolacího soudu. Namítá, že dovolací soud opomenul vzít v úvahu oprávněné zájmy a nároky poškozeného, resp. jeho právních nástupců na přiměřené odškodnění a ryze formalisticky oproti nim zvýhodnil škůdce. Uvádí dále, že dovolací soud na jedné straně zdůrazňuje účel povinného předsoudního uplatnění nároku u centrálního orgánu podle zákona č. 89/1998 Sb., spočívající v předcházení zbytečných soudních sporů, na straně druhé jeho právní názor je s tímto účelem v rozporu. Podle stěžovatelky dále dovolací soud založil nepřípustnou nerovnost mezi právními nástupci poškozeného, který zemřel v mezidobí mezi předsoudním uplatněním nároku a podáním žaloby na odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu a právními nástupci poškozeného, který zemřel až po podání takové žaloby. III. Vyjádření účastníků řízení 11. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení 12. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že v něm podrobně rozebral a vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Vyjádřil se k jednotlivým námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti a konstatoval, že kromě nesouhlasu s argumentací dovolacího soudu stěžovatelka ve vztahu k nim nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, s níž by bylo možné se nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí polemizovat. Závěrem Nejvyšší soud shrnul, že napadeným rozhodnutím nemohlo být dotčeno právo na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť poškozený tvrzeným nesprávným úředním postupem zemřel dříve, než se mu mohlo dostat zadostiučinění (ať už v jakékoliv formě), přičemž v nynějším řízení byla toliko řešena otázka, zda případný peněžitý nárok zůstavitele (poškozeného) za stěžovatelkou, který jinak smrtí poškozeného zásadně zaniká, se vůbec mohl stát součástí pozůstalosti ve smyslu § 1475 občanského zákoníku