II.ÚS 523/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 523/25 ze dne 2. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. A., (jedná se o pseudonym) a 2) B. B., (jedná se o pseudonym) , zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 161/2024-59 ze dne 10. prosince 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 91/2022-141 ze dne 28. května 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále a) Městského úřadu Boskovice, sídlem Masarykovo náměstí 4/2, Boskovice, a nezletilých b) C. C. (jedná se o pseudonym), c) D. D. (jedná se o pseudonym) a d) E. E. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 1. Vedlejší účastník a) ["OSPOD"] zahájil v roce 2021 úkony k vyhodnocení sociální situace nezletilých vedlejších účastníků - dětí stěžovatelů, které vedly k prohlášení dětí za ohrožené ve smyslu § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ("ZSPOD") a k založení zvláštní spisové dokumentace podle § 54 a § 55 téhož zákona. Po provedení navazujících úkonů (šetření v domácnosti, vyžadování povinnosti spolupracovat a dostavit se na jednání aj.) a vyhodnocení sociální situace nezletilých vedlejších účastníků je OSPOD ke dni 4. 1. 2023 z evidence ohrožených dětí vyřadil. 2. Žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu se stěžovatelé spolu s nezletilými vedlejšími účastníky domáhali u Krajského soudu v Brně ("krajský soud") určení, že zásah spočívající ve vedení nezletilých vedlejších účastníků v evidenci Odboru sociálních věcí městského úřadu Boskovice na úseku sociálně-právní ochrany dětí ve smyslu § 6 ve spojení s § 54 a § 55 ZSPOD byl nezákonný. 3. Krajský soud nejprve rozsudkem č. j. 29 A 91/2022-87 ze dne 21. 4. 2023 žalobě vyhověl. Ke kasační stížnosti OSPOD Nejvyšší správní soud ("NSS") rozsudek krajského soudu rozsudkem č. j. 1 Ads 91/2023-64 ze dne 7. 12. 2023 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS dovodil, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku povahy úkonu spočívajícího ve vyhodnocení situace dětí jako ohrožených podle § 6 ZSPOD. Zároveň krajskému soudu uložil, aby se výslovně zabýval tím, zda stěžovatelé jako rodiče byli posuzovaným zásahem přímo dotčeni na svých veřejných subjektivních právech, a zda jim tudíž svědčila aktivní legitimace. 4. Následně krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Vyšel z toho, že zařazení nezletilého dítěte do evidence ohrožených dětí nezakládá přímý zásah do veřejných subjektivních práv rodiče, avšak žaloba stěžovatelů směřovala proti širšímu okruhu zásahů, u nichž by bylo možné zvažovat dopad do jejich práv na péči a výchovu. Po posouzení věci dospěl k závěru, že OSPOD vyhodnotil situaci nezletilých vedlejších účastníků jako stav zakládající kvalifikované ohrožení dítěte na základě dostatečně zjištěných podkladů a v souladu s limity vyplývajícími z obecných zásad jeho činnosti. Zařazení dětí do příslušné evidence a navazující úkony tak nebyly nezákonné. 5. Proti (druhému) rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé spolu s nezletilými vedlejšími účastníky kasační stížnost, o níž NSS rozhodl napadeným rozsudkem tak, že: I. zastavil řízení o kasační stížnosti nezletilých vedlejších účastníků, II. zrušil výrok I rozsudku krajského soudu v části týkající se stěžovatelů, III. odmítl žalobu stěžovatelů na ochranu před nezákonným zásahem, IV. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. NSS vyložil, že stěžovatelé v žalobě označili za nezákonný zásah pouze vedení nezletilých vedlejších účastníků v evidenci ve smyslu § 6 ve spojení s § 54 a § 55 ZSPOD, nikoli další jednání a úkony správních orgánů. Krajský soud proto pochybil, jestliže nesprávně vymezil, v čem spočíval nezákonný zásah. Dále NSS uzavřel, že stěžovatelé nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, protože samotné zařazení nezletilého dítěte do příslušné evidence a jeho vedení v ní nezakládá přímé dotčení rodiče na jeho veřejných subjektivních právech; bylo proto povinností krajského soudu žalobu ve vztahu ke stěžovatelům odmítnout. Ohledně předvídatelnosti svého rozsudku uvedl, že se krajský soud otázkou aktivní legitimace zabýval s ohledem na závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozsudku NSS, který však nepromítl do výroku. Zastavení řízení ve vztahu k nezletilým vedlejším účastníkům řízení odůvodnil nezaplacením soudního poplatku. II. Argumentace stěžovatelů 7. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 10 odst. 1 až 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 8. Stěžovatelé rekapitulují skutkové a procesní okolnosti věci. Následně namítají, že napadený rozsudek NSS je překvapivý, protože změnil závěr krajského soudu o jejich aktivní legitimaci, aniž by jim dal prostor se k této otázce vyjádřit; NSS jejich argumentaci pominul, nesprávně shledal nesplnění podmínek řízení a odmítnutím žaloby jim odepřel přístup k soudu. Dále namítají, že NSS nesprávně vyložil závěry krajského soudu, který jejich aktivní žalobní legitimaci nepopřel, ale připustil, že zařazení dětí do evidence může zasahovat i do práv rodičů. Podle stěžovatelů jde v projednávané věci o rozhodování o jejich povinnostech a zásah do jejich procesních práv, jelikož evidence dětí fakticky představuje i evidenci rodičů; tvrdí, že tuto námitku v žalobě uplatnili, avšak NSS se s ní nevypořádal, a to ani přes existenci stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí ("MPSV"), které jim přiznalo náhradu za zásah do jejich rodinného života. Zdůrazňují, že soudy měly otázku jejich aktivní legitimace posoudit z úřední povinnosti a že NSS ji neměl znovu otevírat až v napadeném rozsudku, mohl-li tak učinit již v předchozím kasačním řízení. 9. Stěžovatelé dále namítají, že OSPOD svůj postup řádně neodůvodnil a soudy tento nedostatek nenapravily. Rozhodnutí soudů považují za nepřezkoumatelná, protože podle jejich názoru postrádají jasné vymezení mezí správního uvážení i vypořádání s předloženými důkazy a tvrzeními. Krajskému soudu vytýkají, že nerespektoval závazný právní názor NSS, neboť se náležitě nezabýval tím, zda OSPOD postupoval v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů a zda jeho závěr o ohrožení dětí vycházel z dostatečných skutkových zjištění a přezkoumatelných právních úvah. 10. Konečně stěžovatelé namítají, že zařazení jejich dětí do evidence a s tím spojený postup OSPOD nepřiměřeně zasáhl do jejich rodinného života a narušil jejich pověst. Tvrdí, že čelili neohlášeným šetřením v domácnosti, opakovaným předvoláním k jednáním, pořizováním zbytečné fotodokumentace a šířením nepodložených informací vůči lékařce či škole. Poukazují na shromažďování a šíření údajů bez legitimního účelu, prodlužované vedení dětí v evidenci a ukládání povinností bez zákonné opory. Stěžovatelé poukazují také na to, že OSPOD Boskovice dlouhodobě vykazuje nadprůměrnou míru evidence rodin, která několikanásobně převyšuje celorepublikový průměr. Podle stěžovatelů jejich děti nebyly nikdy ohrožené, což potvrzovala i vyjádření školských zařízení a pediatra; přesto OSPOD zasahoval způsobem, který považují za traumatizující a který vedl k omezení jejich možnosti řádně pečovat o děti. III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika 11. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že již v původním rozsudku vyslovil názor, že prohlášení dítěte za ohrožené podle § 6 ZSPOD a jeho zařazení do evidence podle § 54 a § 55 téhož zákona není pouhým administrativním úkonem, nýbrž opatřením se zásadními důsledky. Zařazením dítěte do evidence se zakládá spisová dokumentace, v níž jsou shromažďovány osobní a citlivé údaje o dítěti i jeho rodině, a příslušnému orgánu vzniká řada oprávnění k zásahům do rodinného života, včetně možnosti provádět šetření v domácnosti i bez souhlasu rodičů. Krajský soud proto dovodil, že jde o zásah, který má být formalizován ve správním řízení ukončeném rozhodnutím doručovaným účastníkům, aby měli možnost rozporovat důvody, jež správní orgán k tomuto kroku vedly. Z tohoto pohledu se krajský soud shodoval se stěžovateli, že rodiče i děti musí mít možnost účinně napadnout zařazení do evidence, protože právě tím je zakládán rámec pro další zásahy do jejich práv. NSS však zaujal odlišný právní názor, podle něhož kvalifikace dítěte jako ohroženého a jeho vedení v evidenci není rozhodnutí, nýbrž interní postup správního orgánu, který soudní přezkum nevyvolává. Krajský soud vázán tímto právním názorem žalobu zamítl. Přesto podle krajského soudu správní orgán zasáhl do práva na soukromí stěžo