II.ÚS 530/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 530/24 ze dne 5. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele pplk. Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Ad 1/2020-56 ze dne 14. 2. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ministra obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžejní právní otázkou řešenou v této věci je ústavnost rozhodnutí o náhradě nákladů správního řízení vedeného podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. 2. Stěžovatel jako voják z povolání podal podnět k zahájení přezkumného řízení ve věci personálního rozkazu náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. Ministr obrany ve zkráceném přezkumném řízení rozhodl o jeho zrušení, současně ale nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nepřiznání náhrady nákladů podal stěžovatel rozklad. Ministr obrany rozklad zamítl. 3. Stěžovatel se poté obrátil s žalobou k Městskému soudu v Praze, který zrušil rozhodnutí o rozkladu. Městský soud dospěl k závěru, že nebylo namístě aplikovat obecnou úpravu § 79 odst. 3 správního řádu. Absenci výslovné úpravy náhrady nákladů řízení v zákoně o vojácích z povolání nepovažoval za záměr zákonodárce, ale nevědomou nepravou mezeru v zákoně, kterou lze zaplnit pomocí analogie iuris, konkrétně analogickým postupem podle § 177 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a § 166 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Městský soud odůvodnil, že takový postup je vůči procesně zcela úspěšnému stěžovateli komfortnější než domáhat se náhrady nákladů postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 4. Tento rozsudek městského soudu však ke kasační stížnosti ministra obrany zrušil Nejvyšší správní soud (dále také "NSS"). Podle NSS není možné hovořit o pravé mezeře v zákoně. Zákon totiž úpravu obsahuje ? pro absenci zvláštního pravidla se subsidiárně uplatní obecná úprava, vylučující náhradu nákladů řízení. Odlišný právní režim náhrady nákladů řízení v rámci služebního poměru vojáků z povolání na jedné straně a příslušníků bezpečnostních sborů a podle zákona o státní službě na straně druhé současně nevytváří neústavní nerovnost. Podle NSS se i bez zvláštní úpravy lze domoci náhrady nákladů řízení, byť až v dalším řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. Obě úpravy tak vedou ke srovnatelnému výsledku, a bylo v diskreci zákonodárce, kterou z nich pro daný služební poměr zvolí. To, že jedno řešení je "komfortnější" pro jednotlivce, nepovažoval NSS za dostatečný důvod pro použití analogie iuris. 5. Městský soud, vázán právním názorem NSS, poté žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím městského soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), ve spojení s principem rovnosti. 7. Argumentuje, že postavení jednotlivců ve služebním poměru vojáka z povolání a příslušníka bezpečnostních sborů je srovnatelné. Odlišnost v úpravě práva na náhradu nákladů řízení tak znamená, že je se srovnatelnými subjekty zacházeno odlišně. NSS přehlédl, že jeho závěr o získání náhrady nákladů postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. se uplatní jen tehdy, pokud bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu tohoto zákona. Zatímco v případě zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení tak bude možné náhradu získat i podle zákona č. 82/1998 Sb., v případě jeho zrušení k rozkladu nikoli. Podle stěžovatele proto nelze v žádném případě tvrdit, že postup podle zákona č. 82/1998 Sb. představuje "ekvivalent" k přiznání náhrady nákladů řízení přímo v přezkumném řízení. 8. Stěžovatel upozorňuje i na další rozdíly mezi přiznáním náhrady přímo ve správním řízení a podle zákona č. 82/1998 Sb. Jsou jimi: nutnost zahájit další řízení; odsunutí okamžiku získání náhrady mj. kvůli šestiměsíční lhůtě pro úvodní mimosoudní posouzení vzneseného nároku; další náklady soudního řízení; nejistota ohledně výsledku, který se neodvíjí jen od předchozího procesního úspěchu ve věci; nutnost nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní; nebo nutnost prokázat využití všech prostředků, kterými bylo možné nezákonné rozhodnutí zvrátit. "Rozdíl v míře komfortu", který právní úprava poskytuje příslušníkům bezpečnostních sborů oproti vojákům z povolání, je tedy značný. Přitom nebyly předloženy žádné legitimní důvody, proč by takový rozdíl měl existovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal jiné prostředky ochrany (viz § 75 odst. 1 téhož zákona; k přípustnosti opakované kasační stížnosti a jejím vlivu na posuzování přípustnosti ústavní stížnosti viz nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Z rekapitulace předchozího řízení plyne, že stěžovatel před správními soudy napadal toliko rozhodnutí o náhradě nákladů přezkumného řízení, které svým podnětem inicioval. Ve věci samé totiž byl uspokojen tím, že v přezkumném řízení došlo ke zrušení personálního rozkazu. Sporné přitom je, jakou právní normu měl služební orgán aplikovat. 11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze obecně považovat za "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí ? z hlediska spravedlivého procesu ? neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Ústavněprávním požadavkem je také řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 12. Takové pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Městský soud, následující závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, identifikoval, že zákonná úprava (tj. § 79 odst. 3 správního řádu, subsidiárně aplikovaný vzhledem k tomu, že zákon o vojácích z povolání neobsahuje zvláštní úpravu ani nevylučuje jeho použití) stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznávala. K tomuto závěru vede použití standardních metod právní interpretace a v úvaze městského soudu, založené na právním názoru Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud neshledává žádný exces. 13. Stěžovatel ji zpochybňuje poukazem na to, že je tato právní úprava pro něj nevýhodnější než jiná úprava aplikovaná ve srovnatelných případech. Konkrétně podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a podle služebního zákona by měl v obdobné situaci nárok na náhradu nákladů řízení přímo, bez nutnosti iniciovat další řízení. 14. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví podmínky výkonu tohoto práva zákon. 15. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 Ústavní soud připustil, že "škodou" vzniklou z nezákonného rozhodnutí mohou být také účastníky řízení skutečně vynaložené náklady řízení. Tomu odpovídá § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který na úrovni zákona (napl