II.ÚS 531/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 531/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2023 č j. 8 Tdo 1186/2022-10853, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021 sp. zn. 3 To 15/2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2020 sp. zn. 4 T 46/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") byli stěžovatel a další dva obvinění uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 10 500 000 Kč (700 denních sazeb po 15 000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby v části, kterou mu bylo kladeno za vinu, že spolu s již za toto jednání pravomocně odsouzenými M. V., V. T. a A. V. spáchali trestný čin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku v období od ledna do prosince roku 2007. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně stěžovatele a obviněných D. B. a M. B. pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které byly těmto obviněným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn a podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele, obviněného D. B. i odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. 4. Proti usnesení odvolacího soudu, podali dovolání obvinění D. B. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, M. B. podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu, a stěžovatel podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu. 5. Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a odst. 2 tr. řádu z podnětu dovolání stěžovatele a obviněného D. B. částečně zrušil usnesení odvolacího soudu, a to ve výroku, jímž byly podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušeny náhradní tresty odnětí svobody těmto obviněným uložené podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil další rozhodnutí na zrušenou část uvedeného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok II.). Podle § 265m odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud nově rozhodl o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch stěžovatele a obviněného D. B. tak, že se podle § 256 tr. řádu zamítají (výrok III.). V ostatních výrocích zůstalo usnesení dovolacího soudu beze změn (výrok IV.). 6. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. II. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové a na ně navazující právní závěry jsou výsledkem nesprávného a tendenčního hodnocení důkazů obecnými soudy, a že některé takto hodnocené důkazy ani nebyly procesně účinné. Současně stěžovatel skutková zjištění obecných soudů považuje za nedostatečná. Navazující hmotněprávní posouzení je podle jeho názoru v extrémním rozporu nejen s faktickými výsledky důkazního řízení, ale ve značné míře rovněž také s vlastními skutkovými závěry nalézacího soudu. Podle názoru stěžovatele v jeho případě také nemůže obstát výrok o trestu. Je přesvědčen, že tresty musí být pachateli trestného činu uloženy v souladu se všemi základními zásadami trestání, jakož i zákonnými a judikatorními pravidly pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. To však obecné soudy nerespektovaly. Shora uvedené námitky stěžovatel blíže rozvedl v jednotlivých bodech ústavní stížnosti. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal, že mu bylo kladeno za vinu to, že měl v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (DPH) a daň z příjmů právnických osob u společností A, a DPH u společnosti B, dávat společně se spoluobviněným D. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společnosti, ohledně reklamních partnerů, ohledně nakládání s finančními prostředky, ohledně snížení daňové povinnosti, rozhodovat o dalším směřování společnosti A, a dávat pokyny L. B. a M. V. k předání finančních částek vybraných z účtu společnosti C, na adresu X, nebo na adresu Y přímo jemu. Tím se měl podílet na zkrácení DPH a daně z příjmů a způsobit tak České republice škodu velkého rozsahu ve výši 304 947 013 Kč. Podstata trestněprávně relevantního jednání měla spočívat v tom, že společnosti ovládané dříve odsouzenými B. a V. vytvořily v rámci výroby reklamy, která byla objednána a posléze skutečně i na sportoviště umístěna, řetězec pouze fiktivních subdodavatelů výroby reklamního plnění, prostřednictvím kterých ve výroku rozsudku popsaným způsobem krátili daně, aniž by se všichni tito subdodavatelé (kteří mnohdy neměli ani žádné zaměstnance, kancelářské či výrobní prostory) skutečně na výrobě reklamního plnění podíleli. Stěžovatel tedy nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, ale svým údajným (společným) shora popsaným jednáním měl způsobit, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neměla odpovídat jejich skutečné daňové povinnosti. Profit z takto zkrácené daně měl být pak hotovostními výběry odčerpán z bankovních účtů jednotlivých společností a část z něj pak měla následně skončit v dispozici odsouzených. 9. Hlavní a podle stěžovatele v podstatě jediné usvědčující důkazy mají v předmětné trestní věci představovat odposlechy. Jako usvědčující přitom nalézací soud označil odposlechy uvedené na straně 87 až 89, body 141 až 144 jeho rozsudku. Na význam odposlechů pro danou trestní věc lze potom usuzovat také z procesního vývoje dané kauzy. Původně rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 soud prvního stupně zprostil stěžovatele obžaloby s konstatováním, že po provedeném dokazování nebylo možné učinit kategorický závěr, zdali jednání obžalovaných naplňuje skutkovou podstatu daného trestného činu v postavení spolupachatelů, zdali naplňuje ,,pouze" některou z forem účastenství na daném trestném činu (například ve formě návodu či pomoci) či zda vůbec skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje. Odvolací soud však rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Přitom vyslovil názor, že skutková zjištění jsou nedostatečná a dal závazný pokyn k jejich doplnění, neboť dospěl k závěru, že příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, které byly vydány v předmětné trestní věci v přípravném řízení, lze považovat za souladné s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto i derivované důkazy, které byly na základě těchto příkazů opatřeny, jsou procesně použitelné a měly by být provedeny v hlavním líčení a stát se tak předmětem hodnotících úvah nalézacího soudu. 10. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané trestní věci je naprosto zásadní způsob interpretace odposlechů, přičemž interpretace, jak ji učinily rozhodující soudy, je podle jeho názoru nesprávná a jde tedy o skutkovou vadu spočívající v nesprávném hodnocení důkazů. Na podporu své obhajoby stěžovatel vznesl několik důkazních návrhů, které však soudy označily za nadbytečné. Ani jeden ze soudů však blíže neuvedl, proč důkazy stěžovatelem navrhované považoval za nadbytečné. V případě odposlechů stěžovatel napadá rovněž jejich nezákonnost, když podle jeho názoru příkazy nesplňovaly zákonem ani judikaturou požadované náležitosti. 11. K výroku o trestu stěžovatel uvedl, že peněžitý trest mu byl vy