II.ÚS 533/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 533/26 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kopřivy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, sídlem Příběnická 939/20, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2025 č. j. 26 Cdo 2249/2025-545, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2025 č. j. 19 Co 312/2024-498 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. dubna 2024 č. j. 25 C 169/2017-465, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu s datem 23. 5. 2017 daná vedlejším účastníkem jako žalovaným (pronajímatelem) stěžovateli (nájemci) je neoprávněná. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") změnil rozsudek téhož soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 25 C 169/2017-99, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 2. 2019 č. j. 19 Co 66/2018-134 tak, že žalobu, aby soud určil, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu podaná vedlejším účastníkem stěžovateli s datem 23. 5. 2017 je neoprávněná, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel jako nájemce hrubě porušil svoji povinnost vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy, že nedá do podnájmu i část bytu, aniž by si před tím zajistil souhlas pronajímatele. Výpověď byla proto podána důvodně a splňuje rovněž formální náležitosti ve smyslu § 2286 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). 4. Výše uvedené rozhodnutí vydal obvodní soud za procení situace, kdy rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 25 C 169/2017-99 byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta. K odvolání vedlejšího účastníka byl tento rozsudek obvodního soudu městským soudem změněn a žalobě bylo vyhověno s odůvodněním, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 24. 10. 2002 je absolutně neplatná. Stěžovatel následně navrhl obnovu řízení s tím, že po právní moci rozsudku městského soudu Ústavní soud ve věci týchž účastníků (v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 109/2013) v nálezu ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 3314/20 (N 30/104 SbNU 353) dospěl k závěru o platnosti nájemní smlouvy. Po zamítnutí návrhu na obnovu řízení soudy nižších stupňů Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 26 Cdo 3347/2022 rozhodnutí změnil a obnovu ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), povolil s odůvodněním, že Ústavní soud vyřešil předběžnou otázku (že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky není neplatná z důvodu absence ujednání o výši nájemného) až po pravomocném ukončení řízení a toto řešení předběžné otázky může přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. 5. K odvolání stěžovatele městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že vedlejší účastník dal stěžovateli z důvodu neodsouhlaseného podnájmu bytu výpověď z nájmu tohoto bytu, která splňuje veškeré náležitosti včetně dostatečného vymezení výpovědního důvodu. Výpovědí vytčené jednání stěžovatele je hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) a § 2276 občanského zákoníku, a proto městský soud rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněné otázky městský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud neshledal důvod se odchýlit. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích posoudily oprávněnost výpovědi nájemní smlouvy ze dne 23. 5. 2017 způsobem rozporným se základními zásadami občanského práva, zakotvenými v § 2 odst. 3, § 3 odst. 1, § 6 odst. 2 a v § 8 občanského zákoníku. Stěžovatel zdůrazňuje, že v průběhu řízení opakovaně uváděl a doložil, že vedlejší účastník po nabytí vlastnického práva k bytovému domu a bytu vůči němu vystupoval dlouhodobě systematicky šikanózním způsobem s cílem vypudit jej z užívacího práva. 8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy k jím tvrzeným skutečnostem nepřihlédly a omezily se pouze na zkoumání naplnění formálních podmínek platnosti výpovědi, resp. na skutečnost, zda ze strany stěžovatele došlo k naplnění výpovědního důvodu, aniž by zohlednily okolnosti, které z nich k naplnění předmětného výpovědního důvodu vedly. Soudy v napadených rozhodnutích aprobovaly stav, kdy vedlejší účastník jako pronajímatel v rozporu s § 6 odst. 2 a § 3 odst. 1 občanského zákoníku dlouhodobě jednal vůči stěžovateli nepoctivě a způsobem snižujícím jeho důstojnost, kdy jej postupně nedůvodně omezil ve výkonu užívacího práva, čímž mu současně znemožnil realizovat umoření jím vnesené investice do vybudování předmětného bytu "odbydlováním" předplaceného nájemného. Popsané jednání vedlejšího účastníka, které vyvrcholilo podáním výpovědi nájemní smlouvy ze dne 23. 5. 2017, nelze podle stěžovatele považovat za jednání poctivé, a jako takové by proto nemělo ve smyslu § 8 občanského zákoníku požívat právní ochrany. 9. Stěžovatel poukazuje na to, že byť vedlejší účastník uplatnil právním řádem dovolené prostředky k dosažení vystěhování nájemců, kteří v domě vybudovali podkrovní byt, učinil tak v rozporu s dobrými mravy. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. Ačkoli byl soud při rozhodování o žalobě stěžovatele ohledně neoprávněnosti výpovědi ze dne 23. 5. 2017 vázán základními principy soukromého práva vtělenými do občanského zákoníku, je podle stěžovatele zřejmé, že se jimi neřídil a odlišný názor řádně neodůvodnil. Tím zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 10. Stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny ve vztahu k majetku představovanému finančními prostředky vynaloženými na vybudování a zajištění jeho bytové potřeby po dobu 25 let bydlením v předmětném bytu. Z uzavřené smlouvy o výstavbě a z nájemní smlouvy, v níž byl sjednán mechanismus umoření vynaložené investice předplacením nájemného na období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 a jeho postupným "odbydlováním", plyne, že účelem tohoto přesunu majetkových hodnot bylo zajištění práva stěžovatele na bydlení v bytě. Sjednaný účel investice byl však postupem vedlejšího účastníka završeného podáním výpovědi a vyklizením bytu zmařen, neboť s vynaloženými prostředky již nelze pokračovat v umoření investice jejím "odbydlením". S ohledem na běh promlčecích lhůt a zejména na skutečnost, že k pravomocnému zamítnutí žaloby o určení neoprávněnosti výpovědi ze dne 23. 5. 2017 došlo až po téměř osmi letech od jejího doručení, přitom nelze docílit plné restituce nároku stěžovatele ani žalobou na peněžité plnění. 11. Právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny bylo napadenými rozhodnutími dotčeno rovněž tím, že zamítnutím žaloby došlo na základě předmětné výpovědi k zániku nájemního poměru, z něhož vyplývá užívací právo stěžovatele k bytu, které je předpokladem vlastnictví podílu v bytovém družstvu. Zánikem nájemního poměru tak stěžovatel ztratil možnost stát se vlastníkem podílu v bytovém družstvu, jak bylo při vzniku bytového družstva v roce 2010 umožněno jiným uživatelům bytů vybudovaných městem. Poté, co se Městská část Praha 2 rozhodla bytový dům prodat nově vznikajícímu družstvu, snažil se stěžovatel domoci, aby nabyl podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívat jím vybudovanou a zaplacenou jednotku a následně nabýt vlastnické právo k ní poté, co se družstvo zruší a vypořádá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, §