II.ÚS 535/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 535/23 ze dne 13. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní korporace CASTLEBAR Invest s. r. o., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 1524/2022-1284, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 3 Cmo 39/2020-1239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. 11 Cm 50/2014-1186 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2020 č. j. 11 Cm 50/214-1215, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka z titulu bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 25 099 900 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 1 256 173,60 Kč (výrok III) a hlavnímu městu Praha (jako vedlejšímu účastníkovi řízení na straně žalované) ve výši 1 123 944,80 Kč (výrok IV). Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo, protože vedlejší účastnice užíváním licencí k užití software DOS (v systému OPENCARD) nad sjednaný rámec autorský zákon neporušila. 3. Výše označeným usnesením městský soud řízení co do částky 12 549 950 Kč s příslušenstvím podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a v tomto rozsahu svůj rozsudek zrušil (s tím, že řízení bude pokračovat již jen ohledně zaplacení částky 12 549 950 Kč s příslušenstvím). 4. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") opravil stěžovatelčin název uvedený v záhlaví rozsudku městského soudu (výrok I), jeho rozsudek ve znění výše uvedeného usnesení potvrdil (výrok II), stěžovatelce uložil zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici částku 120 128,80 Kč (výrok III) a hlavnímu městu Praha rovněž částku 120 128,80 Kč (výrok IV). Na rozdíl o městského soudu však vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice autorský zákon porušila, ale že postup stěžovatelčiny právní předchůdkyně, obchodní společnosti eMoneyServices s. r. o., představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen "občanský zákoník"). 5. Vyšel přitom ze zjištění, že docházelo k překročení sjednaného rozsahu licencí vedlejší účastnicí, neboť jejich počet nebyl předem znám, což také bylo smlouvou předpokládáno a technicky umožněno, přičemž po určitou dobu byl rozdíl mezi sjednaným a skutečně užívaným počtem karet s nahraným softwarem DOS "v jakémsi vakuu", resp. ohledně těchto karet byl systému užíván bez řádné licence, a tedy neoprávněně. Smluvní strany, tj. vedlejší účastnice a právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost HAGUESS, a. s., si tento problém uvědomovaly a smlouvu měnily vždy v reakci na konkrétní překročení limitu, tj. zpětně, a to dodatky č. 1 až 5 (aniž by přistoupily ke změně smlouvy tak, že by v ní nastavily proces zpětného odkupu licencí). Šlo o obchodní zvyklost, z níž vybočil dodatek č. 6, který vedlejší účastnice uzavřela s další právní předchůdkyní stěžovatelky - obchodní společností eMoneyServices s. r. o. a podle něhož (na rozdíl od předchozích dodatků) nemělo jeho uzavření vliv na práva a povinnosti stran ohledně předchozího užívání systému u nadlimitního počtu karet. Na základě toho vrchní soud vyjádřil názor, že vedlejší účastnice měla v úmyslu za dočasné užívání licencí nad sjednaný rámec zaplatit, přičemž poukázal na zmíněnou předchozí obchodní praxi, na smluvní ujednání o umožnění překročení sjednaného limitu karet a o povinnosti poskytovatele udělit licence pro nadlimitní karty, jakož i na to, že systém DOS byl vyvinut přímo pro vedlejší účastnici a použít ho mohla jen ona, že k jednání o posledním překročení došlo v době, kdy již bylo známo, že dojde k ukončení používání software DOS, a že vedlejší účastnice, která zajišťuje služby pražské veřejné dopravy, musela zabezpečit chod systému, a proto jí nezbylo než uzavřít zmíněný dodatek č. 6. Podle vrchní soudu stěžovatelka v tomto případě postupovala jinak, než bylo mezi smluvními stranami ustáleno, a to z důvodu, aby uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé ceny licence, kterýžto záměr nelze považovat za poctivý, a takové jednání za souladné s dobrými mravy. 6. Proti výroku II a navazujícím výrokům III a IV rozsudku vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 064,40 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a hlavním městem Praha nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 7. Stěžovatelka uvádí, že bylo prokázáno, že užívání software DOS nad sjednaný rámec bylo neoprávněným užitím autorského díla a porušením autorského zákona, a tvrdí, že jí proto náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Městský soud porušil její ústavní práva, když porušení autorských práv zhodnotil nesprávně jako obchodní zvyklost mezi vedlejší účastnicí a jejími právními předchůdkyněmi, obchodní společností HAGUESS, a. s., resp. eMoneyServices s. r. o. 8. Vrchní soud pak podle stěžovatelčina názoru nesprávně zhodnotil, že uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. S odvoláním na korespondenci smluvních stran stěžovatelka argumentuje tím, že vedlejší účastnice opakovaně porušovala autorská práva užíváním většího než sjednaného počtu licencí software DOS, na což byla od roku 2012 opakovaně upozorňována. Zadávací řízení za účelem rozšíření licenčních oprávnění však vypsala až v červnu 2014, poté co obdržela předžalobní upomínku, a poplatek za toto rozšíření uhradila až po podání žaloby. Nic jí nebránilo si s předstihem potřebné licence nakoupit, přičemž bylo pouze dobrou vůlí její právní předchůdkyně, že žádné sankční plnění nepožadovala. 9. K argumentu vrchního soudu existující praxí mezi smluvními stranami stěžovatelka uvádí, že porušování licenční smlouvy se řešilo ad hoc dodatky licenční smlouvy. Jde-li o dodatek č. 6, podle stěžovatelky obchodní společnost eMoneyServices s. r. o., která "nahradila" v daném vztahu obchodní společnost HAGUESS, a. s., nebyla předchozí praxí vázána, a tudíž se vedlejší účastnice nemohla spoléhat na to, že se podle ní bude postupovat i v případě, který je předmětem sporu. 10. Nejvyšší soud měl podle stěžovatelky pochybit tím, že potvrdil právní závěr vrchního soudu, aniž by vzal v úvahu, že právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona představuje zákonnou sankci za neoprávněné užití autorského díla, a že se tudíž reálná existence tohoto obohacení neprokazuje. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu "ÚS 1525/2017" [pozn.: mohlo by jít o usnesení ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 621/17 nebo ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 466/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu na adrese https://nalus.usoud.cz)] a na odbornou literaturu, podle které daný nárok nemá restituční povahu, ale jde o soukromou pokutu vyplácenou k rukám majitele práva za neoprávněné užití duševního vlastnictví. 11. Soudům všech stupňů pak stěžovatelky vytýká, že žalované straně přiznaly náhradu nákladů řízení, aniž by se vypořádaly s jejich účelností. III. Procesní