II.ÚS 538/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 538/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 6 Tdo 1036/2022-529, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2022 č. j. 67 To 55/2022-459 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. prosince 2021 č. j. 3 T 83/2021-435, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že výše citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil nemajetkovou újmu trestným činem způsobenou a zaplatil nezletilé Evě K. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") na náhradě nemajetkové újmy částku 71 142,25 Kč s tam uvedeným zákonným úrokem z prodlení. 3. Podle zjištění obvodního soudu se stěžovatel deliktu dopustil tak, že "dne 24. 11. 2019, v blíže nezjištěné době v odpoledních hodinách, v P., udeřil otevřenou dlaní poškozenou do pravého spánku, částečně přes ucho, takovou silou, že se v důsledku úderu poškozené zvrátila hlava, čímž způsobil poškozené podvrtnutí a natažení krční páteře, které omezilo poškozenou v běžném způsobu života po dobu 2-3 týdnů, kdy pociťovala bolesti za krkem, pískání a bolest v pravém uchu." 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek obvodního soudu ve výrocích o trestu a náhradě škody a při nezměněném výroku o vině za spáchaný přečin ublížení na zdraví odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 11 142,25 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud rozhodnutí obvodního soud přezkoumal a uvedl, že neshledal žádné výhrady, na základě kterých by mohl a měl vstoupit do úvah a hodnocení soudu prvního stupně. Námitkám stěžovatele, kterými se snažil zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené a celkově její osobu, nepřisvědčil, neboť měl za to, že obvodní soud jednotlivé úvahy a důkazy (srovnej zejména bod 10. rozsudek městského soudu) do svého rozhodnutí řádně promítl a vypořádal se s nimi. Stejně tak neměl výhrady proti právní kvalifikaci skutku, neboť stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že pokud udeří nezletilou, tak jí může působit zranění, které bylo u poškozené zjištěno (spasmus krční páteře). Uložený trest však považoval za nepřiměřené přísný, a to s ohledem na skutečnost, že nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti a stěžovatel nebyl dosud trestán. Městský soud také snížil částku odpovídající náhradě nemajetkové újmy, a to na výši bolestného, která byla v trestním řízení prokázána. 5. Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Uvedl, že dovolací argumentace stěžovatele je z větší části opakováním obhajoby, se kterou se dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů. K podstatné části dovolací argumentace, zpochybňující důvěryhodnost výpovědi poškozené, pak uvedl, že ačkoli je podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie obecná věrohodnost poškozené nezletilé snížena, nelze její důkazní validitu bez dalšího odmítnout. Soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud její věrohodnost posuzovaly se zvýšenou obezřetností a ve vztahu k ostatním provedeným důkazům. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především popírá, že by se trestného činu vůbec dopustil, tedy že by poškozenou jakkoli udeřil či jinak fyzicky inzultoval a je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo závažným způsobem zasaženo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. 7. Má za to, že po celou dobu trestního řízení konzistentně, detailně, logicky a věrohodně popisuje klíčové události a je zjevné, že se skutek, tak jak byl uveden obecnými soudy, stát nemohl. Konkrétně namítá časový nesoulad klíčových událostí a zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené s ohledem na její snadnou ovlivnitelnost a aktuální duševní rozpoložení. Stěžovatel má důvodné pochybnosti o správnosti provedeného dokazování, resp. o skutkových závěrech obecných soudů a je přesvědčen, že je zde zřejmý extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry. V tomto ohledu odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, ze které vyplývá, že je porušením práva na spravedlivý proces, pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé [k tomuto srovnej např. nálezy Ústavního soud ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187) a ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. 8. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy neprovedly některé z důkazů, které v rámci své obhajoby navrhoval (konkrétně zmiňuje výslech poškozené před soudem). Závěrem připomněl důležitou zásadu trestního řízení, že existují-li ohledně skutkových otázek týkajících se viny obviněného důvodné pochybnosti, které nejsou ani dalším dokazováním odstranitelné, jako v tomto případě, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (zásada in dubio pro reo), tuto však obecné soudy nectily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. V řízení o ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] mu proto nepřísluší zasahovat do ústavou vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, totéž platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení provedeného dokazování. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná. 12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že dokazování před obecnými soudy nebylo řádné a dostatečné a soudy ani neprovedly všechny jím navrhované důkazy. S ohledem na tato tvrzení Ústavní soud především zkoumal, zda se obecné soudy nedopustily pochybení představující nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 13. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti procesním postupům obecných soudů v trestním řízení, je nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpoch