II.ÚS 539/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 539/23 ze dne 20. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 3215/2022-858, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 35 Co 127/2022-830 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. ledna 2022 č. j. 17 C 178/2014-803 ve znění usnesení ze dne 3. června 2022 č. j. 17 C 178/2014-837, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. S ústavní stížností stěžovatelka podává návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení (§ 74 zákona o Ústavním soudu), a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny. 3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 178/2014 se podává, že V. K. (dále jen "žalobce") se žalobou (doručenou soudu dne 10. 6. 2014) domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím. 4. V průběhu řízení žalovaná shledala nárok na odškodnění zčásti důvodným a dne 6. 11. 2014 žalobci uhradila částku 1 484 500 Kč (pozn.: na odškodnění za výkon trestu odnětí svobody přitom připadlo 1 108 500 Kč a za samotné trestní stíhání 373 000 Kč). Na základě částečného zpětvzetí žaloby obvodní soud usnesením ze dne 5. 6. 2015 č. j. 17 C 178/2014-497 řízení co do této částky pravomocně zastavil. 5. Usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. 17 C 178/2014-656 obvodní soud řízení o žalobcově návrhu na zaplacení částky 296 000 Kč vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí [tato věc pak byla vedena u obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 257/2017 a v ní vydaná rozhodnutí, tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021 č. j. 30 Cdo 1392/2021-224, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 9. 2019 č. j. 23 Co 290/2019-151 a usnesení obvodního soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. 17 C 257/2017-139, napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2737/21 odmítl (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. 6. Dne 16. 6. 2020 žalobce zemřel a na jeho místo do řízení vstoupila stěžovatelka. V průběhu řízení byl nárok ve výši 204 000 Kč, který měl žalobci vzniknout s ohledem na porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pravomocně zamítnut, a tak předmětem řízení zůstala částka 3 018 500 Kč (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 2139/2018-724). 7. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 327 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 2 691 500 Kč s příslušenstvím a zákonných úroků z prodlení z částky 237 000 Kč od 28. 12. 2013 do 2. 1. 2014 žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 81 824 Kč (výrok III). Uvedený soud za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou (samotným) trestním stíháním považoval částku 700 000 Kč, a protože žalovaná již 373 000 Kč žalobci vyplatila, uložil jí, aby uhradila stěžovatelce částku 327 000 Kč. 8. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku vysvětlil, proč se plně ztotožnil s úvahami obvodního soudu, a uzavřel, že přiznanou satisfakci ve výši 700 000 Kč považuje za spravedlivou. 9. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to zčásti, šlo-li o částku 360 Kč jakožto zákonný úrok z prodlení, jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve zbývající zčásti jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., a směřovalo-li proti rozhodnutí o nákladech řízení, jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 10. Stěžovatelka označuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické a současně tomuto soudu vytýká, že se nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu uvedenou v dovolání. Použití srovnávací metody obecnými soudy považuje za diskriminační a nepřesné, protože prý nemůže zohlednit všechny okolnosti případu, přičemž má za to, že by stanovení výše zadostiučinění mělo být ponecháno zcela na soudcovské diskreci, a to vzhledem k vícestupňové soustavě, která je podle ní schopna zabránit zjevným excesům a libovůli. Následně stěžovatelka klade otázku, kdo je více, jestli notář nebo ředitel pobočky banky, komunální politik nebo poslanec, soudce Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, poukazuje na preambuli Ústavy a argumentuje, že ad absurdum by bezdomovci nebylo možné přiznat žádnou náhradu nemajetkové újmy. 11. Obecnými soudy přiznanou částku pak stěžovatelka považuje za nepřiměřeně nízkou a s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 argumentuje, že při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění nejde pouze o délku trestního stíhání. Za mylnou označuje představu, že lze popsat, jak by raněn ten, kdo byl neoprávněně stíhán, a tvrdí, že trestní stíhání bylo jednou z faktických příčin předčasného úmrtí žalobce, přičemž újma, která mu byla způsobena jak v trestním, tak v náhradovém řízení, zakládá v rámci soudcovské diskrece důvod k násobení "jinak přiznané částky". 12. Stěžovatelka má dále za to, že neexistuje srovnatelný případ a že žalovaná částka se odvíjí od intenzity zásahu, a v této souvislosti uvádí, že žalobce ztratil naději ve spravedlnost a důvěru v justici, že byl stíhán a odsouzen, i když nebyl vinen, trest vykonal, pročež byl regionálně dehonestován, přišel o zaměstnání, dlouho nemohl nalézt odpovídající uplatnění, odešel z politiky i společenského života a zhoršil se jeho zdravotní stav. S ohledem na tyto okolnosti je podle jejího názoru třeba opustit komparativní metodu, která je dána toliko judikaturou, a stanovit "jednorázovou částku" jako doplatek odpovídající přibližně osminásobku toho, co vedlejší účastnice zaplatila za snížení společenského uplatnění, narušení dobré pověsti, rodinných a profesních vztahů. Odvolává se přitom na nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773), podle něhož právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel zájmu chráněného příslušnou normou. 13. Za přepjatě formalistickou považuje stěžovatelka judikaturu, na kterou se Nejvyšší soud odvolal a která umožňuje "rozporcování" původně jedné žalované částky s příslušenstvím tak, aby např. ohledně příslušenství nebylo dovolání přípustné, přičemž vytýká městskému soudu, že ji v tomto ohledu nepoučil. Namítá rovněž, že žaloba byla podána před devíti lety a že soudní řízení trpělo průtahy. 14. Návrh na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka odůvodňuje tím, že lhůta šesti měsíců by neměla sloužit k pokrytí nečinnosti vedlejší účastnice, a oznámí-li tato dopředu, že ji nestihne dodržet, a odkazuje-li na podání žaloby, jde o výsměch poškozeným, neboť získají dojem, že se svého práva nedomohou. Má za to, že uvedené ustanovení neobstojí v testu proporcionality, protože je fakticky vyprázdněno. III. Procesní p