II.ÚS 546/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 546/25 ze dne 2. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Svobody, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou, sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 4 As 325/2023-40 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. srpna 2023 č. j. 51 A 52/2020-169, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Obce X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a příznivé životní prostředí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice dne 17. 4. 2020 provedla změnu územního plánu spočívající v umožnění zastavitelnosti pozemku, který sousedí s pozemkem ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel navrhl zrušení změny územního plánu jako opatření obecné povahy u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jenž nejprve rozsudkem ze dne 28. 12. 2020 č. j. 51 A 52/2020-75 návrh zamítl jako nedůvodný. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 25. 5. 2023 č. j. 4 As 43/2021-48 pro procesní pochybení krajského soudu spočívající v nezaslání vyjádření vedlejší účastnice stěžovateli. 3. Krajský soud poté napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Stěžovatel sice obecně tvrdil zásah do svých hmotných práv, avšak neuvedl zde žádnou konkrétní argumentaci, kterou za něj soud není oprávněn domýšlet. Stěžovatel bez dalšího nemohl brojit proti možným procesním pochybením vedlejší účastnice, protože z jeho tvrzení nebylo možné nijak dovodit, že by se ho tato případná pochybení mohla jakkoli bezprostředně týkat. Návrh na zrušení opatření obecné povahy neiniciuje přezkum ve veřejném zájmu, ale jen k ochraně subjektivních práv. Změnu nakládání s odpadními vodami změna územního plánu nepřinesla, opomenutí jeho účastenství ve stavebních řízeních je věcí těchto řízení, nikoli územního plánu. 4. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatele. Nejde o aktivní procesní legitimaci, při které by se návrh odmítl; ta byla dána, protože pozemek stěžovatele sousedí s pozemkem dotčeným změnou územního plánu. Všechny konkrétnější námitky stěžovatele se však týkaly veřejného zájmu (rozpor s § 58 odst. 2 stavebního zákona, rozpor se základními koncepčními zásadami územního plánu, kolize s plánovaným vedením nadzemního vedení vysokého napětí a nedostatečné odůvodnění změny územního plánu), přestože v obecné rovině v návrhu poukazoval mimo jiné na porušení svého práva na ochranu vlastnictví a příznivé životní prostředí. Tato tvrzení se tak nijak netýkala jeho právní sféry (srov. také usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120). 5. Podstatnou námitkou bylo zejména, že se stěžovatel nemohl vyjádřit ke změně užívání stavby na sousedním pozemku. To je však otázkou stavebního řízení a případného opomenutí správních orgánů v tomto řízení, nikoli změny územního plánu. Je sice pravdou, že změnou územního plánu se charakter sousedního pozemku mění, avšak stěžovatel k tomu žádnou bližší argumentaci nepředložil a nepředkládá (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 2 As 187/2017-264). Je zřejmé, že samotná změna územního plánu není tou okolností, která by do práv stěžovatele zasahovala. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy nesprávně zamítly jeho návrh s odkazem na absenci aktivní věcné legitimace. Vlastní přitom pozemek, který bezprostředně sousedí s pozemkem, kterého se změna územního plánu dotýká. Na tomto sousedním pozemku může být po změně územního plánu umístěna nově stavba rodinného domu. Stěžovatel se obává zejména zhoršení kvality vody a znehodnocení svého pozemku. Změna územního plánu je svévolná, protože nedošlo ke změně v území. Stěžovatel nebyl chybně účastníkem řízení o povolení staveb, které má změna územního plánu legalizovat. Kdyby ke změně územního plánu nedošlo, změna užívání by nebyla možná, respektive by stěžovatel musel být účastníkem řízení, kde by mohl bránit svá práva. Překvapivý a nekonzistentní je také postup, kdy krajský soud nejprve v rozsudku ze dne 28. 12. 2020 č. j. 51 A 52/2020-75 návrh zamítl a návrhové body jednotlivě vypořádal, avšak posléze návrh napadeným rozsudkem bez dalšího zamítl s odkazem na absenci aktivní věcné legitimace. 7. Napadená rozhodnutí odporují judikatuře Nejvyššího správního soudu; podle rozsudku ze dne 2. 4. 2008 č. j. 7 As 57/2007-98 se účinná právní ochrana má soustředit do procesu územního plánování. Přesně v souladu s tím stěžovatel postupoval. Podle rozsudku ze dne 6. 6. 2013 č. j. 1 Aos 1/2013-85 má aktivní věcnou legitimaci vlastník pozemku, který sousedí s pozemkem dotčeným změnou územního plánu. Obdobně podle rozsudku ze dne 18. 2. 2021 č. j. 9 As 164/2020-32 stavební zákon vychází z předpokladu, že umísťovaný stavební záměr má vliv na okolí. Správní soudy rovněž chybně interpretují usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 2 As 187/2017, z něhož se podává, že zákonnost územního plánu bezprostředně souvisí s dotčením práv navrhovatele. Dotčení sousedů nelze vyloučit také podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 19/99 (N 43/17 SbNU 303, č. 96/2000 Sb.). Správní soudy se též nijak nevypořádaly s tvrzeným rozporem územního plánu s právem stěžovatele na příznivé životní prostředí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel včas jako účastník řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 10. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti zamítnutí svého návrhu na přezkum změny územního plánu s tím, že se správní soudy v rozporu s požadavky judikatury a právem stěžovatele na soudní ochranu nevypořádaly podrobně a věcně s jeho námitkami proti územnímu plánu. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné kvalifikované vady. Pro Ústavní soud je rozhodné, že správní soudy se zaměřily na samotnou podstatu námitek stěžovatele. Tu vyhodnotily jako směřující zejména proti procesním pochybením a nezákonnostem týkajícím se veřejného zájmu, avšak bez náležité opory v tvrzení o dotčení právní sféry stěžovatele. 11. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že mu jde zejména o opomenutí jeho účastenství v jiném řízení, snížení hodnoty jeho pozemku, možné zhoršení kvality vody při změně nakládání s odpadními vodami a samotný fakt, že vlastní sousední pozemek. Z napadených rozhodnutí se však současně podává, že opomenutí účastenství ani změna nakládání s odpadními vodami se netýká změny územního plánu, ke znehodnocení svého pozemku stěžovatel bližší argumentaci nepředložil (a ostatně ani v ústavní stížnosti nepředkládá). Podle správních soudů pak za takové situace není ani namístě se podle jejich ustálené rozhodovací praxe zabývat případnými nezákonnostmi v procesu přijímání územního plánu či nezákonnostmi, které svědčí ochraně veřejného zájmu. 12. Rozhodnutí správních soudů není přitom založeno na předpokladu, že vlastníkovi sousedního pozemku nenáleží oprávnění k podání návrhu na zrušení územního plánu. Správní soudy zde dostatečně zřetelně odlišily aktivní procesní legitimaci od aktivní věcné legitimace. Nešlo tedy o to, že správní soudy nezohlednily stěžovatelovo vlastnictví sousedního pozemku. Ostatně krajský soud žalobu neodmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nýbrž ji ro