II.ÚS 552/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 552/23 ze dne 18. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Otakara Ženíška, zastoupeného JUDr. Lenkou Kašparovou, advokátkou, sídlem V pařezinách 556, Praha - Dolní Počernice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. 5 Co 163/2022-290 a výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022 č. j. 38 C 42/2018-267, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že v postupu obecných soudů spatřuje nejen porušení svého práva na spravedlivý proces a na právní pomoc, ale i zásah do svého vlastnického práva. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") podle § 96 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil na základě zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem, učiněného podáním ze dne 1. 3. 2022, řízení o náhradě za vyvlastnění, o nahrazení rozhodnutí Městského úřadu Říčany, odboru stavebního úřadu, ze dne 23. 8. 2017 č. j. 40037/2017-MURI/OSÚ/00021 ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu, ze dne 22. 1. 2018 č. j. 012890/2018/KUSK, sp. zn. CZ 142759/2017/KUSK ÚSŘ/Ha, (výrok I), vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli (jako účastníkovi tohoto soudního řízení) náklady řízení ve výši 49 368 Kč (výrok II) a vrátil jí část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč (výrok III). 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu v odvoláním napadeném výroku II (o nákladech řízení) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 238,50 Kč. Plně se ztotožnil s postupem krajského soudu, který při stanovení nákladů na zastoupení advokátem vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel upozorňuje, že předmětem daného řízení bylo určení částky, k jejímuž navrácení bude či nebude povinen, tedy že tento předmět byl penězi ocenitelný, a že základní způsob pro určení výše odměny advokáta je stanoven v § 8 advokátního tarifu, a teprve nelze-li postupovat podle tohoto ustanovení, postupuje se podle § 9 téhož předpisu. V posuzované věci přitom k aplikaci § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu nemělo dojít, neboť zde neplatí základní podmínka ve smyslu § 9 odst. 1 téhož předpisu, a sice "nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi...". Podle stěžovatelova názoru platí, že i kdyby § 9 byl speciálním ustanovením vůči § 8 advokátního tarifu, jak uvedl vrchní soud, je třeba vždy zvážit, zda je předmět řízení penězi ocenitelný či nikoliv. 5. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239), přičemž argumentuje tím, že dospěl-li v něm tento soud k závěru, že předmětem řízení je penězi ocenitelné plnění, jde-li o žalobu na určení vlastnického práva, platí to i pro nyní posuzovanou věc, resp. platí to tím spíše, neboť ve zmíněném řízení nemusí být tato hodnota vůbec zjišťována, zatímco v řízení o náhradě za vyvlastnění se zjišťuje znaleckým posudkem. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, náročnost práce advokáta, který objevil nepřesnosti ve znaleckých posudcích, a na skutečnost, že předmětem řízení bylo, jakou cenu měly vyvlastněné pozemky a jak vysoká měla být náhrada za vyvlastnění přiznána, za překvapivá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Stěžovatel tvrdí, že při stanovení náhrady nákladů řízení obecné soudy postupovaly nesprávně podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, neboť předmět řízení byl penězi ocenitelný (a jeho hodnota byla známa), a tudíž měla být odměna advokáta stanovena (s ohledem na § 9 odst. 1) na základě § 8 odst. 1 téhož předpisu. Již vrchní soud v napadeném usnesení však stěžovateli (přiléhavě) vysvětlil, že v posuzované věci není pro stanovení tarifní hodnoty rozhodující, co je předmětem řízení, ale jaká je povaha tohoto řízení (přesněji řečeno, o jaký typ řízení jde). Jádrem ústavní stížnosti tak je vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo. 9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu bývá daný "proces" stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo dopustí-li se - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Pochybení takové povahy se však obecné soudy zjevně nedopustily. Nadto se Ústavní soud obdobnou argumentací (podle které i v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, lze stanovit hodnotu posuzované věci) v minulosti zabýval. Například v usnesení ze dne ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2863/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že je-li napadený nákladový výrok odůvodněn ústavně konformním způsobem, nepřísluší mu přezkoumávat konkrétní způsob, jakým obecné soudy na věc aplikovaly podústavní právo, a tím zasahovat do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů; není věcí ústavního soudnictví, aby pro účely stanovení odměn advokátů zasahovalo do systematicky a logicky uceleného podřazení konkrétních typů věcí určité tarifní hodnotě, jak je stanoveno v advokátním tarifu a konkretizováno ustálenou judikaturou obecných soudů. Následně v něm Ústavní soud uzavřel, že současná právní úprava určující tarifní hodnotu u řízení před správními soudy reflektuje specifikum těchto řízení, ve kterých nejde v naprosté většině případu stanovit skutečnou hodnotu předmětné věci či je to přinejmenším sporné, a že roztříštění věcí řešených ve správním soudnictví na tarifní a netarifní by vedlo jen k prohloubení problematiky (viz i usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3678/17 a ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3032/17). Ústavnímu soudu proto také nezbývá než zdůraznit, že "napadená rozhodnutí" nelze považ