II.ÚS 558/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 558/24 ze dne 29. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Azirovice Abdulbariho, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem, sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3309/2023-635 ze dne 28. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud na úvod předesílá, že nyní řešená věc má poměrně složitou procesní historii, a proto se zaměří na stručné shrnutí podstatných okolností. Stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, zaplacení 30 885 680 Kč s příslušenstvím. Tato částka odpovídala tvrzené škodě, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí - usnesení o schválení smíru mezi stěžovatelem a společností RETRUCK, spol. s r.o., které bylo posléze pravomocně zrušeno - a nesprávným úředním postupem soudní exekutorky. Nesprávný úřední postup soudní exekutorky měl přitom spočívat podle stěžovatele v tom, že soudní exekutorka v rámci nařízené exekuce na majetek stěžovatele vymožené finanční prostředky nezaslala do úschovy advokáta, jak bylo dojednáno ve schváleném smíru, ale tyto prostředky vyplatila přímo společnosti RETRUCK, spol. s r.o. Stěžovatel prostředky od posledně uvedené společnosti (prozatím) nezískal zpět, a to z důvodu jejího úpadku. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 po zásahu Městského soudu v Praze rozhodoval opakovaně a rozsudkem č. j. 37 C 87/2017-491 ze dne 17. 6. 2021 stěžovatelovu žalobu zamítl a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Svůj závěr opětovně odůvodnil tím, že žaloba je předčasná. Insolvenční řízení společnosti RETRUCK spol. s r.o. totiž stále trvá a z řízení neplyne, že by tato společnost byla nemajetná a že se stěžovatel ničeho nedomůže. 3. Městský soud rozsudkem č. j. 55 Co 330/2021-590 ze dne 26. 4. 2023 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před odvolacím i dovolacím soudem ve výši 1 800 Kč (výrok II). I přesto, že samotný výrok městský soud potvrdil, s odůvodněním zamítnutí z důvodu předčasnosti se neztotožnil. Dospěl totiž k závěru, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím soudu o schválení smíru a tvrzenou újmou stěžovatele. Nárok podle soudu tedy nebyl vůbec dán, a jeho předčasností se proto ani nezabýval. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. U otázky přerušení příčinné souvislosti soud vymezil, že městský soud přerušení příčinné souvislosti nespojil jen se skutečností, že žalobce svou povinnost sjednaným způsobem dobrovolně nesplnil, ale i tím, že stěžovatel proti usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce nijak nebrojil. U otázky týkající se postupu soudní exekutorky soud konstatoval, že se městský soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Rozvedl, že soudní exekutorka nepochybila, neboť postupovala v souladu se zněním usnesení o nařízení exekuce, proti kterému stěžovatel nijak nebrojil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (s odkazem na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (s odkazem na čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (s odkazem na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie). 6. Svou argumentaci stěžovatel člení na část první, ve které se věnuje (ne)přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody a část druhou, která je zaměřena na problematiku tvrzeného nesprávného úředního postupu soudní exekutorky. Tvrdí, že Nejvyšší soud při hodnocené přípustnosti pochybil, své závěry odůvodnil nedostatečně a jeho rozhodnutí je projevem svévole. Stěžovatel nesouhlasí s nepřípustností jeho dovolání a rozporuje, že Nejvyšší soud opřel své odůvodnění o závěr, že stěžovatel nijak nebrojil proti usnesení soudu o nařízení exekuce. Tento závěr však neodpovídá realitě a je v rozporu s provedeným dokazováním. III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává. 8. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). 9. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelova argumentace je ovšem vedena převážně v rovině podústavního práva. Dovolává se jednak toho, že soud posoudil odlišně otázku (ne)přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody pro účely posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, jednak polemizuje s tím, zda měl být postup soudní exekutorky vyhodnocen jako nesprávný úřední postup, či nikoli. 10. Dovolacímu soudu stěžovatel rovněž vytýká, že jeho dovolání shledal v otázce (ne)přetržení příčinné souvislosti nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu totiž odvolací soud nespojil přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o schválení smíru a tvrzenou škodou pouze jen se skutečností, že stěžovatel svou povinnost dobrovolně nesplnil, ale odůvodnil jej i tím, že stěžovatel proti usnesení exekučního soudu, kterým byla exekuce na jeho majetek nařízení, nijak nebrojil. Tento závěr stěžovatel rozporuje. Nesouhlasí se závěrem, že nebrojil proti usnesení o nařízení exekuce. To podle něj neodpovídá skutečnosti je v rozporu i s provedeným dokazováním. 11. Ústavní soud k tomu shrnuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v této otázce obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Odůvodnění Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce o (ne)přerušení vztahu příčinné souvislosti považuje Ústavní soud za přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu přitom není, jak vyplývá z bodu 8 výše, hodnotit právní závěry obecných soudů, neboť takový postup jej staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. 12. Konečně Ústavní soud se nemůže zabývat námitkou, že odůvodnění Nejvyššího soudu je postaveno na závěru, který nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Z dovolání, které stěžovatel přiložil Ústavnímu soudu, se totiž nepodává, že by toto ve formě otázky nebo alespoň úvahy předestřel Nejvyššímu soudu. Ten se proto k této otázce vůbec nemohl vyjádřit. Z ústavního požadavku obsaženého v čl. 4 Ústavy ovšem plyne, že ochrana základních práv přísluší všem soudům. Proto se požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018, bod 22). Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo, což je případ i stěžovatelovy námitky. Stěžovate