II.ÚS 560/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 560/20 ze dne 26. 1. 2021 N 17/104 SbNU 162 Legitimní očekávání spravedlivého ocenění ve světle práva na soudní ochranu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Štěpána Palounka, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 2293/2019-609, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2019 č. j. 20 Co 331/2018-581 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. července 2018 č. j. 8 C 192/2014-539, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a Romana Škramovského, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem, sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 2293/2019-609, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019 č. j. 20 Co 331/2018-581 a rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 7. 2018 č. j. 8 C 192/2014-539 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 2293/2019-609, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019 č. j. 20 Co 331/2018-581 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 7. 2018 č. j. 8 C 192/2014-539 se ruší. III. Návrh vedlejšího účastníka řízení na přiznání nákladů jeho právního zastoupení se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vlastnictví a ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 192/2014 vyplývá, že žalobou ze dne 13. 11. 2014 se Roman Škramovský (dále jen "vedlejší účastník řízení") domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 1143 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po žalovaném stěžovateli a Michalu Palounkovi. Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí, které včetně jejich technologického zařízení slouží k užívání jako malá vodní elektrárna v katastrálním území Turnov a Bukovina u Turnova (dále též jen "MVE"). Tato MVE byla zbudována na místě původního mlýna ve 20. letech 20. století rodinou Votrubcových a po roce 1948 byla znárodněna. V rámci nápravy majetkových křivd byl v roce 1995 celý soubor předmětných nemovitostí včetně technologie MVE vydán bratrům Ing. Emilovi a Pribinovi Votrubcovým jakožto dědicům původních vlastníků, přičemž bratři Votrubcovi byli podílovými spoluvlastníky MVE každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2. Pribin Votrubec svůj spoluvlastnický podíl prodal otci vedlejšího účastníka řízení JUDr. Zdeňku Škramovskému. Ing. Emil Votrubec spolu s JUDr. Zdeňkem Škramovským k zajišťování provozu MVE založili dne 12. 7. 1995 společnost VODNÍ ELEKTRÁRNA EMIL VOTRUBEC, spol. s r. o., (nyní po změně společnost MVE Turnov, s. r. o.), ve které byli společníky každý s obchodním podílem o velikosti 50 %. Tato společnost byla a je až do současnosti též držitelkou licence k provozu MVE. 3. JUDr. Zdeněk Škramovský v roce 1997 převedl svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti id. 1/2 na své děti tak, že ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 daroval vedlejšímu účastníkovi řízení a zbývající id. 1/4 sestře vedlejšího účastníka řízení. Ta svůj spoluvlastnický podíl darovala vedlejšímu účastníkovi řízení v roce 2014. 4. Ing. Emil Votrubec v rámci předkupního práva nabízel prodej svého spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2 vedlejšímu účastníkovi řízení, ten však o nabytí tohoto podílu za požadovanou cenu neměl zájem a odmítl jej. Proto Ing. Emil Votrubec svůj ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 prodal na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2013 stěžovateli a jeho bratrovi Michalu Palounkovi za kupní cenu 15 500 000 Kč. Následně bratr stěžovatele svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti id. 1/4 daroval stěžovateli. 5. Pokud jde o účast stěžovatele ve společnosti provozující MVE, tato mu byla znemožněna. Vzhledem k tomu stěžovatel opakovaně žádal vedlejšího účastníka řízení o součinnost při vypovězení nájemních smluv s MVE Turnov, s. r. o., jíž je vedlejší účastník jediným společníkem, a ten to odmítl, nemovitosti zůstaly v nájmu společnosti MVE Turnov, s. r. o., a naprostá většina zisku z nemovitostí plynula ve prospěch této společnosti. 6. Vedlejší účastník řízení se žalobou ze dne 13. 11. 2014 domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání veškerých nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. 7. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem ze dne 26. 7. 2018 č. j. 8 C 192/2014-539 podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil, předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení s tím, že tento má stěžovateli zaplatit vypořádací podíl ve výši 2 887 580 Kč, a dále rozhodl o zaplacení nákladů řízení. 8. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 2. 2019 č. j. 20 Co 331/2018-581 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 9. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 2293/2019-609 podané dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným. II. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měli zájem oba spoluvlastníci, přičemž stěžovatel nabízel zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na vypořádacím podílu částku 15 000 000 Kč, zatímco vedlejší účastník řízení nabízel zaplatit stěžovateli na vypořádacím podílu částku několikanásobně nižší, a to 2 100 000 Kč. 11. Podle názoru stěžovatele ve věci rozhodující soudy nedostatečně zohlednily ekonomickou užitnou hodnotu předmětných nemovitostí, přestože se jedná o výrobní objekty sloužící k podnikání a generování zisku, a dále stěžovatel namítal finanční nevyváženost, neboť nemovitosti nabyl za 15 500 000 Kč a jako vypořádací podíl obdržel pouze částku cca 2,8 milionu Kč. Stěžovatel rovněž zpochybnil kritérium údržby nemovitostí, které okresní soud přičetl k dobru vedlejšímu účastníkovi, protože údržba je prováděna pouze prostřednictvím společnosti MVE Turnov, s. r. o., přičemž je to tato společnost, resp. vedlejší účastník řízení jako její společník, který z provozu MVE inkasuje dlouhodobě zisk, zatímco stěžovateli plyne pouze nepřiměřeně nízké nájemné. 12. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas i se závěrem okresního soudu, že pokud by nemovitosti byly přikázány do vlastnictví stěžovatele, stěžovatel by pravděpodobně vypověděl nájemní smlouvu společnosti MVE Turnov, s. r. o., a ta by tak ztratila důvod své existence. Dále stěžovatel namítal, že žádný ze spoluvlastníků není zakladatelem ani původním majitelem nemovitostí, nedá se proto říci, že by některý z nich měl větší "morální právo" na přikázání spoluvlastnického podílu než jiný. 13. Rozdíl mezi vypořádacími podíly nabízenými stěžovatelem a vedlejším účastníkem je podle tvrzení stěžovatele natolik extrémní, že se s ním nelze vypořádat pouze s odkazem na závěry judikatury, podle které není výše vypořádacího podílu rozhodující pro otázku, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána. Kritéria pro přikázání nemovitostí přitom svědčící ve prospěch jednotlivých spoluvlastníků byla hodnocena nikoli co do jejich váhy, ale pouze co do jejich počtu. V předmětné věci se tak dle názoru stěžovatele jedná nejen o porušení podústavního práva, konkrétně pravidel pro vypořádání spoluvlastnictví stanovených zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale o porušení práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu, resp. práva na ochranu před nuceným odejmutím vlastnického práva bez adekvátní náhrady. 14. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo stěžovateli odepřeno právo na vlastnictví majetku a jeho ochranu