II.ÚS 564/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 564/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Davidem Janusem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 7 To 113/2022-520 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. ledna 2022 č. j. 5 T 30/2015-493, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že byl závažně poškozen na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vlastní úřední činnosti zjistil, že stěžovatel byl v původním řízení rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 5. 2015 č. j. 5 T 30/2015-170, ve znění rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 12. 2015 č. j. 7 To 367/2015-220, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let za současného uložení dohledu a dále zákaz řízení všech motorových vozidel po dobu jednoho roku. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 23. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 1393/2016-47 a následně také ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1247/17. Usnesením okresního soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 5 T 30/2015-356 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem osvědčil. 3. Stěžovatel využil možnost danou mu zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a dne 28. 8. 2020 podal návrh na povolení obnovy řízení. Poukázal na nové důkazy, soudu dříve neznámé, a to konkrétně na znalecké posudky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zpracované Fonetickým ústavem FF UK, konkrétně doc. Mgr. Radkem Skarnitzlem, Ph.D. ze dne 10. 12. 2018 a 18. 6. 2020 (dále jen "znalecké posudky FF UK"), a na znalecké posudky PhDr. Marie Hes Svobodové, Ph.D. ze dne 4. 7. 2020 a 20. 1. 2021. Později (v dalším průběhu řízení) doplněné o srovnávací nahrávku znaleckého posudku zpracovaného toutéž znalkyní a vydaného pod č. 1-I/2021 (dále jen "znalecký posudek č. 1-I/2021"). Uvedl, že ve světle z nich vyplývajících závěrů již nelze hodnotit výpovědi svědků L. M. a jejího syna V. M. jako pravdivé. 4. Okresní soud (v tomto řízení v pořadí již druhým svým) usnesením ze dne 5. 1. 2022 č. j. 5 T 30/2013-493, napadeným ústavní stížností stěžovatele, rozhodl ve veřejném zasedání tak, že návrh stěžovatele podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl. Poté, co se vypořádal s pokyny krajského soudu (srovnej zrušující usnesení ze dne 29. 4. 2021 č. j. 7 To 76/2021-447), uzavřel, že předložené znalecké posudky FF UK sice byly zpracovány oprávněným a způsobilým znaleckým ústavem, ovšem tato skutečnost nic nemění na tom, že soud považuje závěry znaleckých posudků za oslabené co do spolehlivosti, jak se ostatně sami znalci s ohledem na kvalitu a délku posuzované nahrávky výslovně vyjádřili. Návrh na provedení znaleckého posudku č. 1-I/2021 zamítl, neboť shledal, že zvuková nahrávka hlasu manželky poškozeného I. S. byla pořízena lstí a bez jakéhokoliv souhlasu dotyčné. Uzavřel, že v posuzovaném případě byla provedena řada jiných přímých důkazů a provedení důkazu audionahrávkou se jeví jako nadbytečné, totéž platí o návrhu na provedení důkazu výslechem manželky poškozeného, neboť se jedná o osobu, která v řízení nijak nefigurovala a nemohla by tak přinést žádné nové poznatky k incidentu samotnému. 5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 3. 2023 č. j. 55 To 222/2022-369 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud označil postup okresního soudu za zákonný a ztotožnil se s jeho závěry i odůvodněním. Zdůraznil, že principem obnovy řízení je existence nových, dříve neznámých skutečností, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Nelze se však domáhat komplexního přezkumu dřívějšího rozhodnutí, o který stěžovatel usiluje. Uzavřel, že spekulace stěžovatele a jeho vlastní interpretace průběhu incidentu oproti zjištěným důkazům a prokázanému skutkovému stavu ve výsledku neobstojí. Nepřehlédl rovněž, že se stěžovatel za účelem vlastní obhajoby neváhal dotknout osobnostních práv manželky poškozeného, osoby, která ani nebyla vyslechnuta v přípravném řízení a že překrucuje a deformuje obsah rozhodnutí, na které v rámci své obrany poukázal, aby si mohl nárokovat práva poškozeného - oběti trestního činu, která mu však z jeho pozice nepřísluší. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl postupem soudů závažně poškozen na svém právu na spravedlivý proces, neboť mu soudy neumožnily provést jako zásadní důkaz ve věci - znalecký posudek č. 1-I/2021 (ani si obdobný důkaz samy neobstaraly) a nevyhověly jeho návrhu na výslech svědkyně (manželky poškozeného). Podle stěžovatele je totiž nejasné celkové obsazení vozu, ve kterém seděla svědkyně M., když oznamovala incident na linku 158. Uvádí, že ze znaleckého posudku č. 1-I/2021, vyplývá, že ve voze seděla také žena, jejíž totožnost nebyla dosud prokázána. Stěžovatel je přesvědčen, že rozbor získané zvukové nahrávky prokazuje, že se jedná právě o manželku poškozeného. Tento důkaz soudy hodnotily mechanicky a nesprávně jako nezákonný důkaz. Stěžovatel jej ale naopak získal oprávněně na základě zákonné licence podle § 88 odst. 1 zákona č. 89/2012 a mohl ji tak na obranu svých práv použít. Namítá také, že soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo, když nezasadily v řízení o obnově nové stěžovatelem předložené důkazy do kontextu původních rozhodnutí. Pokud by tak učinily, dospěly by ke stejnému závěru jako stěžovatel - tedy, že jsou způsobilé změnit původní rozhodnutí (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17). Stěžovatel se od samého počátku hájí tím, že se jednání vůči poškozenému nikdy nedopustil, a že se ani vše nemohlo odehrát tak, jak poškozený tvrdí a jak uvádí soudy. Stěžovatele vede k podání ústavní stížnosti nejen čest, ale i materiální sféra jeho rodiny, neboť poškozený žaluje stěžovatele o náhradu nemajetkové újmy a úspěch poškozeného je tak vázán právě na rozhodnutí o vině stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor a není povolán k přezkumu použití běžného zákona. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 10. Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že obecné soudy v řízení o o