II.ÚS 565/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 565/21 ze dne 25. 9. 2023 N 138/120 SbNU 91 Vypořádání se soudu s klíčovou argumentací žalobce v civilním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelkaky Domácí péče Tachov s.r.o., IČ: 263 55 850, se sídlem Prokopa Velikého 707, Tachov, zastoupené Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem společnosti Holubová advokáti s.r.o., IČO: 246 86 727, se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2019 č. j. 12 C 516/2018-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 53 Co 130/2020-249 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 3328/2020-272, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020/4 Praha 3, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2019 č. j. 12 C 516/2018-216, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 53 Co 130/2020-249 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 3328/2020-272 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelkaky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2019 č. j. 12 C 516/2018-216, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 53 Co 130/2020-249 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 3328/2020-272 se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 2. března 2021 se stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jí ústavně garantovaného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž jejich vydáním měly obecné soudy porušit rovněž čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle kterého bylo jejich ústavní povinností poskytnout ochranu právům stěžovatelky, a nakonec i čl. 95 odst. 1 Ústavy, který kodifikuje princip vázanosti soudu zákonem a kvalifikovanými mezinárodními smlouvami. II. Skutkový základ a shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení, které se v prvním stupni vedlo před Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení peněžních částek ve výši 864 782,15 Kč s příslušenstvím a ve výši 1 229 459,96 Kč s příslušenstvím, jichž se stěžovatelka domáhala na Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518 (dále jen "vedlejší účastnice") z titulu dlužných úhrad za zdravotní péči poskytnutou stěžovatelkou pojištěncům vedlejší účastnice v letech 2016 a 2017. 3. Stěžovatelka je zdravotnickým zařízením poskytujícím zdravotní péči (domácí ošetřovatelskou péči pod odborností 925), přičemž v této souvislosti uzavřela s vedlejší účastnicí dne 30. prosince 2007 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu určitou do 31. prosince 2015, která byla následně prodloužena do 31. prosince 2016. K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 12. ledna 2016 úhradový dodatek, v němž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. Vedlejší účastnice vyúčtovala stěžovatelce postupem dle uvedené vyhlášky stěžovatelkou poskytnutou zdravotní péči v roce 2016 tak, že stanovila výši úhrady za péči na částku 2 898 643,51 Kč a dále jí uhradila za vykázanou dopravu související s poskytováním péče částku 816 922,96 Kč (tj. celkem 3 715 566,47 Kč). Uvedená smlouva byla dne 8. prosince 2016 nahrazena s účinností od 1. ledna 2017 další (obdobnou) smlouvou, k níž byl pro rok 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 1, v němž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu zdravotní péče poskytnuté v roce 2017 podle úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. Vedlejší účastnice následně vyúčtovala stěžovatelce postupem dle uvedené vyhlášky stěžovatelkou poskytnutou zdravotní péči v roce 2017 tak, že stanovila výši úhrady na částku 3 177 653,02 Kč a také jí uhradila částku 928 223,71 Kč za vykázanou dopravu (tj. celkem 4 105 867,73 Kč). Stěžovatelka s těmito vyúčtováními nesouhlasila a po změně žaloby (podání ze dne 12. června 2019, ve spise na č. l. 102 a 103; změna žaloby připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. června 2019, ve spise na č. l. 133) se na vedlejší účastnici domáhala dodatečného navýšení úhrady za rok 2016 o částku 864 782,15 Kč (tj. celkem na částku 4 580 348,62 Kč) a úhrady za rok 2017 o částku 1 229 459,96 Kč (tj. celkem na částku 5 335 336,69 Kč). 4. Má-li Ústavní soud zrekapitulovat žalobní argumentaci stěžovatelky (ve stádiu po změně žaloby), pak jejím základem byla tvrzení, že výše úhrad od vedlejší účastnice nepokryla v daných obdobách stěžovatelkou skutečně a účelně vynaložené náklady na poskytování dané péče ani ji nedovolila dosáhnout přiměřené ziskovosti jejího provozu. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že domácí ošetřovatelskou péči a její rozsah (objem) předepisuje konkrétnímu pacientovi jeho praktický lékař, tedy osoba odlišná od stěžovatelky, přičemž stěžovatelka nemá mít žádné právní či jiné nástroje k tomu, aby rozsah indikované a následné poskytované péče dle svého úsudku omezovala. Na rozdíl od ostatních poskytovatelů zdravotní péče nevykazuje stěžovatelka lékařskou odbornost a dané výkony v terénu (tj. v domácnostech u pacientů) poskytují zdravotní sestry - nelze proto uvažovat o tom, že by stěžovatelka zkoumala či revidovala rozsah (popř. dokonce medicínskou potřebnost) domácí péče předepsané tomu kterému pacientovi (k tomu viz též § 18 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZVZP"). Stejně tak je stěžovatelka v případném odmítnutí pacienta do péče či ukončení péče o něj limitována ustanovením § 48 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZZP"), dle kterého lze odmítnout pacienta jen z taxativně určených (objektivních) důvodů a za podmínek v daném ustanovení vymezených. Obdobně má být stěžovatelka v možnosti odmítnutí péče pacienta limitována v důsledku závazků poskytovat péči pojištěncům vedlejší účastnice převzatých výše zmíněnými smlouvami o poskytování a úhradě zdravotní péče. Přestože tedy stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice v zúčtovacím období let 2016 a 2017 praktickými lékaři indikovanou ošetřovatelskou domácí péči, a to v rozsahu, který vedlejší účastnice nerozporovala, dostalo se jí v důsledku tzv. zastropování výše úhrad prostřednictvím regulačního mechanismu vystavěného na hodnotách z minulých referenčních období takových úhrad, jejichž výše nepokryla ani náklady vynaložené stěžovatelkou na poskytnutí péče a neumožnila tvorbu přiměřeného zisku. Úhrady vypočtené na základě kalkulačních vzorců, které jsou navázané na koeficienty navýšení plynoucích z tzv. úhradových vyhlášek, totiž nezohlednily faktický meziroční nárůst rozsahu zdravotní péče, kterou byla stěžovatelka povinna v hodnocených letech poskytnout pojištěncům vedlejší účastnice dle indikací praktických lékařů těchto pojištěnců. Způsob limitace úhrad za péči, který je v zúčtovacím roce v základu založen na omezení průměrnou úhradou za unikátního pojištěnce v předcházejícím roce (v tzv. referenčním období), má v případě výrazného nárůstu průměrné náročnosti péče o pojištěnce vedlejší účastnice mezi zúčtovacím a referenčním obdobím jít ekonomicky toliko k tíži stěžovatelky. Takto zregulované výše úhrad dle stěžovatelky postrádají jakoukoli "souvztažnost" k objemu péče, kterou ve skutečnosti poskytla pojištěncům vedlejší účastnice v hodnocených obdobích. Tento stav považuje stěžovatelka za hrubě nespravedlivý a neústavní, neboť zasahuje do jejího práva podnikat, které jí zaručuje čl. 26 Listiny základních práv a svobod, a neústavně na ní př