II.ÚS 571/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 571/23 ze dne 11. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti MBZ M s. r. o., sídlem Francouzská 375/41, Brno - Zábrdovice, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno - Veveří, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022 č. j. 29 Cdo 1917/2021-1524 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2021 č. j. 13 Cmo 20/2016-1433, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BULANA společnost s ručením omezení (spol. s r. o.), sídlem K Nemocnici 207/9, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 13. 6. 2016 č. j. 48 Cm 95/2000-1203 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice vůči stěžovatelce (jako žalované) domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a obchodní společností MBZ spol. s r. o., v likvidaci, (dále jen "úpadkyně"), jejímž předmětem byl prodej 11 blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "kupní smlouva" a "předmětné nemovitosti"), je neúčinná (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II), včetně nákladů státu (výrok III). 3. K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2018 č. j. 13 Cmo 20/2016-1267 rozsudek krajského soudu ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II ho změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 Cdo 3577/2018-1362 odmítl dovolání Mgr. Ladislavy Kolínové, správkyně konkursní podstaty úpadkyně, (jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně), k dovolání vedlejší účastnice pak uvedený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Poté vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. a § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), určil, že kupní smlouva je vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinná, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů a o nákladech státu. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč a Mgr. Ladislavě Kolínové částku 2 800 Kč. Uvedený soud (kromě dalšího) v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007 dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky týkající se legitimace vedlejší účastnice k podání odpůrčí žaloby (jako konkursní věřitelky) a (nepřímého) úmyslu úpadkyně zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele nejsou důvodné, přičemž odmítl jako nepodstatnou stěžovatelkou zdůrazňovanou skutečnost, že po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně byly uspokojeny pohledávky zajištěné zástavními právy na předmětných nemovitostech. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka uvádí, že soudní spor probíhal již od roku 2000, že krajský soud žalobu opakovaně zamítl, že na základě právního názoru Nejvyššího soudu, který převzal vrchní soud, byl učiněn závěr, že (pozdější) úpadkyně při uzavírání kupní smlouvy jednala v úmyslu nepřímém, když věděla, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro případ, že tento následek způsobí, s tím byla srozuměna, a proto je tato smlouva neúčinná. Podle stěžovatelky je však třeba vzít v potaz, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo sloužící k zajištění dluhů úpadkyně, že podle znaleckého posudku byla cena zastavených nemovitostí 35 milionů Kč a že po prohlášení konkursu (dne 23. 4. 1999) zástavní práva vypořádala, když uhradila pohledávky zástavním věřitelům ve výši přesahující 49 milionů Kč. Tyto pohledávky by přitom musely být uhrazeny z výtěžku prodeje nemovitostí, protože šlo o oddělené věřitele. 7. Uvedeným soudům pak stěžovatelka vytýká jejich závěr, že i přes "vyplacení zástavních práv" částkou, která podle znaleckých posudků přesahovala hodnotu nemovitostí převedených kupní smlouvou, došlo ke zkrácení vymahatelné pohledávky. To je podle stěžovatelky v rozporu s logikou konkursního řízení, neboť jestliže plně uspokojila pohledávky zajištěné zástavním právem ve vyšší částce, než byla hodnota zastavených nemovitostí, zlepšilo se tím postavení nejen uspokojených oddělených věřitelů, ale i všech ostatních věřitelů, protože jejich pohledávky či neuspokojené části pohledávek již nebudou zohledněny ve výtěžku konkursní podstaty. Stěžovatelka podle svých slov je takto nucena koupit si jednu věc dvakrát a dvakrát přispět do konkursní podstaty, v důsledku čehož dochází k zásahu do jejího vlastnického práva. 8. Nejvyššímu soudu a vrchnímu soudu stěžovatelka současně vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací, že po uzavření kupní smlouvy došlo k následnému zániku pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem na nemovitostech. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům vlastní takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, a dále že dlužníkův právní úkon nemůže mít za následek zmenšení jeho majetku, obdržel-li za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená náhrada. 9. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka vyvozuje z toho, že se uvedené soudy nevypořádaly se skutečností, že vedlejší účastnice nedisponuje žádnou vymahatelnou pohledávkou, jak předpokládá § 42a občanského zákoníku, že došlo k vypořádání zástavních práv a že oddělení věřitelé obdrželi celý výtěžek zpeněžení přednostně před ostatními věřiteli, a tedy i před vedlejší účastnicí. Úplným uspokojením oddělených věřitelů získali (ostatní) věřitelé výhodnější postavení, než jaké měli předtím. 10. Stěžovatelka odmítá výklad Nejvyššího soudu, podle kterého je osobou aktivně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby i konkursní věřitel, který nemá vykonatelnou pohledávku, a to bez zřetele k tomu, že jeho pohledávka dosud nebyla v konkursu zjištěna. Podle ní ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem, a tudíž je pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit svého věřitele. Aktivně legitimován je jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon; tato pohledávka nemusí být ještě vymahatelná, stačí, je-li tomu tak v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě. 11. Závěrem stěžovatelka poukazuje na zbytečné průtahy řízení s tím, že věc byla projednávána 22 let, když soudy nižších stupňů opakovaně žalobu zamítaly a když od zásahu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení uplynulo dalších 10 let, než dospěly k opačnému právnímu názoru, přičemž upozorňuje, že tento soudní ping-pong nezpůsobila. Z tohoto důvodu stěžovatelka namítá i porušení svého práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d)