II.ÚS 572/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 572/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2022 č. j. 21 Cdo 2622/2022-971 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 62 Co 407/2021-912, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byl porušen čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 30 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 1 odst. 2 Evropské sociální charty, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nařídil, že věc má projednat jiný odvolací soud [§ 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu]. 3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 38/2014 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. 23 C 38/2014-831 určil, že výpověď daná stěžovatelce (jako žalobkyni) vedlejší účastnicí (jako žalovanou) dne 24. 1. 2011 je neplatná (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zveřejnit na své náklady výrok soudu a omluvu v regionálním Olomouckém deníku a na intranetu Generálního finančního ředitelství (dále jen "GFŘ") a na veřejných webových stránkách Finanční správy GFŘ (výrok II), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč (výrok III), stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč zamítl (výrok IV), stěžovatelce uložil zaplatit okresnímu soudu náhradu nákladů státu (svědečné) ve výši 3 973,64 Kč (výrok V) a vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 498 043,50 Kč (výrok VI). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice stěžovatelku diskriminovala, když ji na rozdíl od ostatních zaměstnanců nesprávně zařadila pouze do 9. platové třídy, nevyplatila jí odměny, bez naléhavé provozní potřeby ji přeřadila na oddělení loterií, následně toto místo zrušila a stěžovatelce dala výpověď bez splnění nabídkové povinnosti z kolektivní smlouvy. 4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I a III tak, že se žaloba zamítá, a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, a stěžovatelce uložil zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 3 973,64 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že výpověď je platným právním úkonem, který není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vedlejší účastnice neporušila nabídkovou povinnost podle kolektivní smlouvy. Městský soud ani neshledal, že by stěžovatelka byla diskriminována vůči ostatním zaměstnancům, jde-li o odměny či o zařazení do 9. platové třídy. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v něm stěžovatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné právní otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat; směřuje-li dovolání proti výrokům o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 6. Dlužno dodat, že šlo o v pořadí druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tento soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 3516/2018-587 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 62 Co 259/2017-527 i rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 23 C 38/2014-466; dále také zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. 23 C 38/2014-537 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 7. Stěžovatelka uvádí, že pracovala jako referent finanční správy od roku 1991, řádně a svědomitě plnila své povinnosti, v roce 2008 se jejím úsilím podařilo doměřit daňovému subjektu částku cca 28 mil. Kč. Dne 24. 7. 2008 prodělala mozkovou příhodu, načež jí byl přiznán částečný invalidní důchod. Zaměstnavatel ji přes její postižení (koncetrické zúžení zorného pole a poruchy adaptace na tmu) přeřadil na obtížně vykonavatelnou práci, kterou byla kontrola herních automatů v hernách, když navíc věděl, že tato pozice bude později zrušena, "přesunuta" anebo bude počet zaměstnanců na příslušném oddělení redukován. Dne 24. 1. 2011 obdržela výpověď pro nadbytečnost, ačkoliv v této době bylo u zaměstnavatele volné pracovní místo se stejným popisem práce, jaký měla ona. Tento postup byl podle jejího názoru motivován tím, že se domáhala rovného odměňování, neboť přes výše zmíněný úspěch neobdržela žádné odměny, zatímco ostatní zaměstnanci ano, ač žádného úspěchu nedosáhli, navíc byla zařazena do nižšího platového stupně než jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci. 8. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485) stěžovatelka namítá, že městský soud hodnotil provedené důkazy odlišně od obvodního soudu, aniž by zopakoval dokazování (provedl jen 3-4 důkazy), a na rozdíl od něho uzavřel, že vedlejší účastnice záměrně stav, aby ji mohla propustit, nevytvořila. Obdobně to platí pro i její odměňování a zařazení do platové třídy, kdy obvodní soud měl nerovnost za prokázanou a rozdíly vedlejší účastnicí za nezdůvodněné. Nadto městský soud postavil své rozhodnutí na závěru, že prováděla kontrolu jedné daně, a že to bylo prokázáno, ačkoliv šlo jen o tvrzení vedlejší účastnice, které obvodní soud za prokázané nepovažoval a například výpověď Ing. Josefa Hradila hodnotil zcela odlišně, ale jeho výpověď nezopakoval. Také se nezabýval ostatními provedenými důkazy, ačkoliv celá řada z nich svědčila pro neplatnost výpovědi. Vybrané důkazy zopakoval z vlastní iniciativy, aniž by to vedlejší účastnice navrhla. Městský soud a Nejvyšší soud nezohlednily, že obvodní soud na pokyn Nejvyššího soudu ve výše uvedeném rozsudku vyzval vedlejší účastnici k doložení listin, ta to však neučinila, a nepředložila ani listiny jiné. Dále stěžovatelka specifikuje konkrétní skutečnosti, které měl zjistit obvodní soud, a namítá, že je městský soud ignoroval nebo je hodnotil opačně, aniž by k nim zopakoval jediný důkaz. 9. Městskému soudu je dále vytýkáno, že jí i jejímu právnímu zástupci (ani přes výslovnou žádost) neumožnil nahlédnout na listiny, které prováděl k důkazu, a tudíž nebylo zřejmé, jaký důkaz se provádí, a proto se nemohl kvalifikovaně vyjádřit. Z tohoto důvodu namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18). 10. Stěžovatelka má rovněž za to, že výklad a aplikace právních předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočují z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát. Obvodní soud v několikaletém řízení, po komplexním zhodnocení a na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu vydal vyhovující rozsudek, městský soud tento výsledek zvrátil po cca patnáctiminutovém jednání. Důkaz tabulkou "Přehled neobsazených míst za období 2010-2011" zhodnotil v rozporu s jejím obsahem, když ignoroval 10 volných míst, které jí mohly být nabídnuty a které nebyly zrušeny. Na existenci volného místa je třeba usuzovat i z vyjádření vedlejší účastnice, která (nepravdivě) tvrdila, že jí volné místo nabídla. 11. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) a jeho právní hodnocení je i v rozporu se zmíněným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu. Městský soud také ignoroval obvodním soudem prokázanou skutečnost, že k přesunu na jinou práci došlo nikoliv v rámci pracovní smlouvy a při absenci prokázané provozní potřeby, jakož i její argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne