II.ÚS 581/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 581/25 ze dne 2. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti jinému zásahu spočívajícímu v tom, že samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 19. prosince 2024 zakázala stěžovateli jako účastníkovi řízení pořídit zvukově obrazový záznam vyhlašovaného odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 7 C 86/2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu, který měl spočívat v tom, že mu jako účastníkovi řízení samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 19. prosince 2024 zakázala pořídit zvukově obrazový záznam vyhlašovaného odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 7 C 86/2020. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že chtěl pořídit zvukově obrazový záznam vyhlášení rozsudku ve své věci z legitimního důvodu, a to kvůli kontrole soudní moci a předání pořízeného zvukově obrazového záznamu sdělovacím prostředkům k případnému uveřejnění. Zákaz pořízení zvukově obrazového záznamu nebyl řádně odůvodněn. Argumentace, že měl stěžovatel požádat o možnost pořídit záznam před vyhlášením rozsudku, se stěžovateli nejeví jako ústavně souladná. Zákon nezakazuje pořízení zvukově obrazového záznamu vyhlášení rozsudku, včetně jeho odůvodnění, proto nesměla stěžovateli soudkyně znemožnit pořízení záznamu vyhlášení rozsudku. Vyhlašuje-li se rozsudek vždy veřejně, nelze znemožnit pořízení zvukově obrazového záznamu vyhlášení rozsudku. Stěžovatel má právo zachytit zvukově obrazovým záznamem prvek bezprostřednosti vyhlášení rozsudku. 3. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto splňuje podmínky pro zastoupení v řízení před Ústavním soudem, ač není zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná. 4. V nynější věci byl tvrzený zásah jednorázový a nyní již netrvá ani nevyvolává žádné negativní následky v právní sféře stěžovatele. Stěžovatel je ostatně ani netvrdí, netvrdí ani rozpor mezi vyhlášeným zněním odůvodnění a písemným vyhotovením rozsudku. 5. Z uvedeného plyne, že věc má pro stěžovatele marginální význam. Skutečnost, že věc je z kvantitativního hlediska závažná pouze v zanedbatelné míře, může být vyvážena významnou závažností z hlediska kvalitativního a přesto vést k zásahu Ústavního soudu. Důvody pro takový zásah však Ústavní soud neshledal. 6. V rovině podústavního práva je věc regulována § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle něj "[u]skutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat." 7. Zákon rozlišuje mezi zvukovým záznamem, který je zásadně možno pořizovat a je jen třeba o tom informovat předsedu senátu či samosoudce, který případně může pořízení záznamu zakázat. Naproti tomu obrazový záznam je možno pořizovat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu nebo samosoudce. Zákon vychází z toho, že pro veřejnou kontrolu činnosti soudní moci postačuje zpravidla pořízení zvukového záznamu, naproti tomu při pořizování obrazového záznamu je třeba ve zvýšené míře zohledňovat práva přítomných osob, které budou rovněž zaznamenávány. 8. Stěžovatel toto ustanovení vykládá tak, že se nevztahuje na vyhlášení rozsudku. Dochází k tomu zúžením významu slova "jednání" výlučně na fázi, která předchází vyhlašování rozsudku. Tuto výkladovou možnost naznačuje i § 156 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle první věty tohoto ustanovení se totiž rozsudek "vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo". Část věty za středníkem ovšem toto úzké pojetí záhy zpochybňuje, když uvádí, že "není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů". 9. Nadto je třeba poznamenat, že zákon o soudech a soudcích (na rozdíl od občanského soudního řádu) není procesním předpisem a o problematice pořizování záznamu pojednává v prvním oddílu prvního dílu první hlavy nadepsaném "Hlavní zásady činnosti soudů". Systematickým výkladem tak lze dovodit, že toto ustanovení se vztahuje obecně na činnost soudu a z povahy věci přichází v úvahu při všech činnostech soudu, jimž jsou přítomni účastníci a případně též veřejnost, neboť pořizování záznamu není omezeno výlučně na účastníky řízení. 10. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti ani jejich doplnění neplyne, že by stěžovatel předem informoval soud o tom, že bude pořizovat zvukový záznam z vyhlášení rozsudku, a stěžovatel rovněž výslovně uvedl, že předem nepožádal soud o možnost pořídit obrazový záznam. Stěžovatel dovozuje, že to nebylo třeba, neboť § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích vykládá tak, že nedopadá na vyhlášení rozsudku. Náhled obvodního soudu, že ustanovení zahrnuje i samotné vyhlášení rozsudku, z ústavního hlediska obstojí. Postup obvodního soudu proto byl v souladu s ústavně konformním výkladem § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích a nedošlo jím k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. 11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu