II.ÚS 590/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 590/26 ze dne 18. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viktora Peldy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 548/2025-865, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 23 Co 237/2024-835 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. března 2024 č. j. 13 C 171/2015-794, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal provedení specifikovaných oprav na budově, v níž má nebytovou jednotku ve svém vlastnictví, dále oprav na této jednotce a rovněž náhrady ušlého zisku za období od 31. 10. 2012 do 31. 5. 2021, a to v souvislosti s vlhkostí, která v důsledku závad na budově uvedenou nebytovou jednotku poškozovala. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky ve výši 342 000 Kč s příslušenstvím, částky 584 250 Kč s příslušenstvím a částky 61 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále obvodní soud uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky III. a IV.). Uvedený rozsudek je přitom již třetím rozsudkem obvodního soudu v této věci. Obvodní soud dospěl v uvedeném rozhodnutí k závěru, že v části období, za které je ušlý zisk požadován, předmětná nebytová jednotka nesplňovala podmínky pro ekonomicky výdělečný záměr. Nejméně do 22. 9. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 o změně účelu užívání nebytové jednotky stěžovatele z krytu civilní ochrany na sklad, nebylo možné tento prostor pronajmout jako sklad. Účelem užívání tohoto prostoru byl v souladu s kolaudačním stavem kryt civilní obrany, a proto v tomto období stěžovateli zisk ujít nemohl. V dalším období od 23. 9. 2016 do 31. 5. 2021 nebylo v řízení prokázáno, že by stěžovatel jednotku k pronájmu vůbec nabízel, neměl s nikým uzavřenou smlouvu o pronájmu a ani nevedl žádná jednání k pronájmu směřující. Podle názoru obvodního soudu tedy nelze učinit závěr, že při pravidelném běhu věcí by došlo k tvrzenému zvětšení jeho majetku (zisku). 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve výrocích III. a IV. jej změnil, jde-li o výši náhrady nákladů řízení státu, jinak jej v tomto rozsahu potvrdil (výroky III. a IV.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o nedůvodnosti podané žaloby. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy v předmětné věci svůj závěr o nemožnosti skladování v nebytové jednotce neopírají o žádný písemný dokument či právní předpis (vyhlášku atd.), řídí se pouze "svým laickým názorem", který odporuje čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ačkoli je tato otázka pro posouzení věci zásadní, soudy během řízení nevyžadovaly doložení možnosti způsobu využití jednotky. Stěžovatel dovozuje, že mohla-li Městská část Praha 6 pronajímat nebytové prostory s účelem využití jako kryt civilní obrany, bylo možné pronajímat nebytový prostor s účelem využití jako kryt civilní obrany i po té, co tento prostor přešel do vlastnictví stěžovatele. Pokud v prostorách jednotky nebylo nutné provádět žádné úpravy pro povolení změny užívání, byly tyto prostory vhodné ke skladování i před ukončením předmětného řízení a skladování v jednotce bylo možné. Nebylo-li možné jednotku ve vlastnictví stěžovatele pro pronikání vody do jednotky z důvodu nefunkční hydroizolace pronajímat ani před, ani po ukončení řízení o změně užívání, nemělo by být za situace, kdy k nápravě tohoto stavu vedlejším účastníkem došlo nejdříve v roce 2024 (tedy více než 8 let po ukončení řízení), k formální změně užívání vůbec přihlíženo. Vedlejší účastník navzdory svým příslibům svoji povinnost provést opravy nesplnil, stalo se tak až na základě exekučního vymáhání zahájeného v roce 2023. Nelze tedy klást k tíži stěžovatele, že jeho jednotku nebylo možné pro zavinění ze strany vedlejšího účastníka pronajímat. V situaci, kdy stěžovatel nemohl vědět, že příslib vedlejšího účastníka z roku 2014 nebude pravdivý, kdy budou sanační práce skutečně zahájeny a že rozhodování obvodního soudu bude trvat až do roku 2021, nelze mu klást k tíži, že ohledně hledání nájemce nečinil žádné kroky. Z výše uvedeného je zřejmé, co narušilo pravidelný a očekávatelný běh událostí. Stěžovatel namítá, že při znalosti havarijního stavu jednotky a uzavření nájemní smlouvy by se sám vystavoval nebezpečí, že po něm bude případný nájemce uplatňovat škody, které by mu na uskladněných materiálech vznikly. I chtěl-li by toto riziko podstoupit, nemohl vědět, na jak dlouhou dobu by byl takový pronájem možný. Stěžovatel zakoupil předmětný nebytový prostor za účelem tvorby zisku, když nebytový prostor měl být využit jako skladové prostory a za tímto účelem pronajímán. Důvodem nemožnosti ekonomického využití nebytové jednotky byl její stav, avšak obvodní soud tuto skutečnost bez náležité argumentace zpochybňuje. Hledání nájemce v situaci, kdy podle tvrzení vedlejšího účastníka měla v jednotce "v dohledné době" proběhnout kompletní rekonstrukce, při které se bude muset jednotka kompletně vyklidit, není rovněž skutečně realizovatelné (navíc za situace, kdy jakýkoli pronájem byl prakticky vyloučen stavem nebytové jednotky a tím, že nebylo možno - i objevil-li by se zájemce - požadovat ekonomicky přijatelné nájemné. Rozhodnutími soudů všech stupňů tak došlo i k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 7. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že ochrana vlastnictví zahrnuje i zákaz takové interpretace podústavního práva, která by v důsledku znamenala faktické vyprázdnění obsahu vlastnického práva nebo jeho svévolné omezení. V posuzované věci soudy postupovaly v rozporu s principem legitimního očekávání, když svým rozhodnutím popřely majetkový nárok, který stěžovatel dovozoval ze svého vlastnického práva, které zahrnuje i oprávnění, aby vlastník věc sám užíval, nebo poskytl užívání věci za úplatu jinému. Stěžovatel soudům vytýká jejich formalistický přístup spočívající v požadavku, aby i za situace, kdy je zřejmé, že stav nebytové jednotky nedovoloval její pronájem, prokázal konkrétně možnost pronájmu. Stěžovatel namítá, že závěr soudů, že bez úředního rozhodnutí o změně užívání nebylo možné prostory nebytové jednotky užívat ke skladování, je zákonem nepodložený, zejména při respektování skutečnosti, že i využití jako kryt civilní obrany předpokládá skladování potřeb pro osoby, které by kryt využily. Stěžovatel tvrdí, že porušeno bylo i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny, neboť i když vznášel v průběhu řízení před obecnými soudy svoji argumentaci, soudy se jí zabývaly pouze z formálního hlediska a opomíjely jeho situaci. Stěžovatel po řadu let v důsledku chování vedlejšího účastníka přicházel o jakýkoli užitek ze svého vlastnictví. Soudy nehodnotily předložené důkazy nestranně a ze spisu selektivně vybíraly tvrzení, která jsou na jiném místě zpochybněna či vyvrácena. Opomíjeny byly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele (např. o tom, že jakékoli další snahy o pronájem nebytových prostor nemohly žádný užit