II.ÚS 598/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 598/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., právně zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3053/2021-307 ze dne 30. 11. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 192/2020-218 ze dne 10. 2. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 21/2017-165 ze dne 18. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a a) J. N., b) L. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 uložil napadeným rozsudkem stěžovateli, aby zaplatil žalobci a) 557 343 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 154 830 Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a části úroku z prodlení z částky 526 443 Kč žalobci a) zamítl, řízení částečně zastavil ohledně 69 100 Kč s příslušenstvím a 24 661 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o poplatkové povinnosti stěžovatele. Rozhodl tak o žalobě na náhradu újmy na zdraví žalobce a), jemuž přiznal právo na náhradu za ztrátu na výdělku 290 060 Kč za dobu pracovní neschopnosti, na náhradu za bolest 150 713 Kč, náhradu za duševní útrapy při komplikované a bolestivé léčbě 100 000 Kč a náhradu nákladů na znalecké posudky 16 570 Kč. Žalobkyni b), manželce žalobce a), soud přiznal právo na náhradu nákladů na péči o žalobce a) v částce 154 830 Kč. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 28. 6. 2015 stěžovatel jako řidič automobilu při konfliktu strčil do žalobce a), který se právě rozjížděl na kole, tak, že upadl a utrpěl komplikované zranění klíční kosti vlevo, přičemž levá ruka je jeho dominantní končetinou. Stěžovatel byl za toto jednání trestním soudem shledán vinným zločinem ublížení na zdraví a potrestán podmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří let. 3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti vůči oběma žalobcům a v nákladových a poplatkových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání proti části potvrzujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci a) 290 060 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 20. 9. 2017 do zaplacení, zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalobci a) náhradu nákladů dovolacího řízení 10 566 Kč a žalobkyni b) náhradu nákladů dovolacího řízení 7 429 Kč. 5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno v důsledku vad dokazování, kdy soudy neprovedly důkaz navržený k prokázání tvrzení stěžovatele a neumožnily mu tak prokázat jeho tvrzení, a tedy unést břemeno důkazní, resp. řádně neodůvodnily neprovedení takového navrženého důkazu. Stěžovatel od samého počátku tvrdil, že jeho jednání proti žalobci a) nezpůsobilo veškeré jeho zdravotní problémy a související škodu uplatněnou žalobním návrhem, neboť v postupu léčby došlo k závadnému jednání ze strany zdravotnického personálu. Toto tvrzení stěžovatele vycházelo ze znaleckých závěrů MUDr. Havla, který výslovně uvedl, že pro léčbu žalobce a) byl použit nevhodný materiál dlahy pro fixaci zlomeniny a v důsledku této neodborné zdravotnické péče se léčba zkomplikovala a z obvyklých 3 až 6 měsíců se prodloužila na podstatně delší dobu. Příčinou dalších reoperací, které musel žalobce a) podstoupit tedy nebylo jednání stěžovatele, nýbrž pochybení zdravotnického personálu. Přes opakované návrhy stěžovatele nebyl uvedený znalec v řízení vůbec slyšen, ačkoliv otázka odbornosti léčby žalobce a) byla z hlediska posouzení žalobního nároku stěžejní. II. 7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Zpochybňuje-li stěžovatel postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 10. Ústavní soud v této souvislosti též připomíná, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení libovůle. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Obecné soudy jsou proto povinny adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými (srov. nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 a srov. též rozhodnutí v něm uváděná). V opačném případě nese rozhodnutí znaky libovůle a odporuje právu účastníků na spravedlivý (řádný) proces (srov. nález ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 1768/22). 11. V dané věci stěžovatel namítá, že dokazování neproběhlo řádně a neprovedením jím navrhovaného důkazu výslechem znalce došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí přesvědčení stěžovatele nesdílí. Navrhovaný důkaz výslechem znalce nalézací soud neprovedl s odůvodněním, že "soud má za to, že znalec by neřekl více, než uvedl ve znaleckém posudku, tedy že ke zlomení šroubu došlo a že je to z jeho pohledu ojedinělá komplikace". V odvolacím řízení se odvolací soud touto námitkou stěžovatele blíže zabýval, přičemž podle jeho názoru odůvodnění neprovedení důkazu nalézacím soudem nebylo dostatečným způsobem odůvodněno. Sám tedy znovu přezkoumal tento důkazní návrh