II.ÚS 602/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 602/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Karviná, právně zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 8 Tdo 900/2023-4096, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 sp. zn. 7 To 86/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 sp. zn. 73 T 7/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") byl stěžovatel shledán vinným pod bodem I. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, pod bodem III. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem IV. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem V. přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, pod bodem VI. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem VII. zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě a podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku i ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit náhradu škody poškozeným. V dalším byl stěžovatel podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. 3. Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. řádu, a to ve výrocích o vině pod body III., IV., VII., ve výrocích o trestu, ve výrocích o ochranných opatřeních, ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených P. S., P. S., M. P. a J. S. [výrok 1.)]. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl za trestné činy loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI. napadeného rozsudku, jež zůstaly rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeny, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě [výrok 2.)] Podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla věc ohledně výroků o vině pod body III., IV. a VII. vrácena Městskému soudu v Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové. 4. Proti výrokům pod body 1.) a 2.) rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g), h), k) a m) tr. řádu. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Námitky uplatněné v dovolání, zejména tedy ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, posoudil tak, že jsou opětovným zopakováním obhajoby stěžovatele z předchozích fází řízení, s níž se postupně soudy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly. 6. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal podrobně jednotlivá skutková zjištění, na jejichž základě byla kvalifikována jeho jednání jako zvlášť závažné zločiny loupeže, znásilnění a těžké újmy na zdraví. Namítá, že pokud jde o dokazování, obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Extrémní porušení této zásady vedlo též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel rozvedl jednotlivé námitky, uvedl k nim skutková ujištění, s nimiž se neztotožňuje a zrekapituloval důkazy, zejména svědecké výpovědi, na nichž byla tato podle něj nesprávná skutková zjištění založena. Tvrdí, že soudy přistupovaly k obhajobě stěžovatele v podstatě odmítavým způsobem, veškeré pochybnosti vykládaly v jeho neprospěch a zcela nedostatečně se zabývaly námitkami stěžovatele a skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch. Stěžovatel je dále toho názoru, že k porušení jeho základních práv došlo především v procesu dokazování před obecnými soudy, zejména extrémně vadným hodnocením provedených důkazů, kdy dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. 8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. 10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže