II.ÚS 604/02 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 604/02 ze dne 26. 2. 2004 U 7/32 SbNU 487 Účinky rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, jímž tento soud vzal na vědomí smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 2004 sp. zn. II. ÚS 604/02 ve věci ústavní stížnosti M. Č. a spol. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem z 26. 4. 2001 sp. zn.15 C 246/93 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 6. 2002 sp. zn. 11 Co 532/2001 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22. 7. 2002 sp. zn. 11 Co 532/2001 ohledně nájemních práv k bytům. Řízení se zastavuje. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví. Tvrdili, že postupem obecných soudů byla porušena ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to jak samostatně, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy, a že dále jednáním města Ú. byly porušeny čl. 1, 3 a 8 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 2 odst. 1 a 3 Dodatkového protokolu č. 4 k Úmluvě, čl. 3 odst. 1 nebo čl. 4 tohoto Dodatkového protokolu č. 4, a to jak samostatně, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé popsali své právní postavení ve vztahu k bytům v jejich nájmu, které původně užívali. Poté popsali protiprávní jednání města Ú. (v původním řízení prvního žalovaného). Dne 24. 2. 1993 byli stěžovatelé úředníky bytového odboru Obvodního úřadu města Ú. za asistence městské policie vystěhováni z bytů a naloženi do vlaku jedoucího na Slovensko včetně svého osobního majetku. Tvrdí, že je úředníci bytového odboru a městská policie dříve opakovaně upozorňovali, že po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se musí odstěhovat na Slovensko, kde údajně dostanou byty, práci a sociální podporu. K vystěhování mělo dle tvrzení městské policie dojít na základě žádosti stěžovatelky M. Č., která se měla dne 12. 2. 1993 dostavit na městskou policii a požádat o pomoc při stěhování své rodiny na Slovensko (o této skutečnosti existuje úřední záznam podepsaný vrchním policejním komisařem N., členem zastupitelstva města D. a komisařem městské policie L., jenž nicméně není nikým ze stěžovatelů podepsán). Právním podkladem pro přestěhování stěžovatelů a dalších členů jejich rodiny mělo být podle nich samých usnesení č. 326/92 Rady města Ú. ze dne 17. 12. 1992, v němž se rada zabývala realizací vyhlášky města Ú. č. 22/1992, která byla později zrušena nálezem Ústavního soudu, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 96/1994 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/93, uveřejněn rovněž ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 14]. Stěžovatelé po příjezdu do Ch. J. na Slovensku zjistili, že pro ně místní úřady nemohou nic udělat, neboť nemají na Slovensku trvalý pobyt. Asi měsíc proto pobývali na nádraží a pak se vrátili zpět do Ú. Byty, které původně užívali, nalezli zapečetěné a zamčené. Jejich žádost, aby je opět mohli užívat, město Ú. Stěžovatelé byli v důsledku toho nuceni přebývat v parku. Teprve v listopadu a prosinci roku 1993 byla jejich neutěšená bytová situace částečně řešena přidělením bytů do užívání. Tímto postupem však nedošlo podle názoru stěžovatelů ke zhojení protiprávního jednání města. Poškodila je skutečnost, že nově přidělené byty se nacházely v jednom domě a jejich těsným soužitím docházelo ke konfliktům, čímž se narušily vzájemné rodinné vztahy. Nově přidělené byty nebyly stejné kvality ani rozměrů ve srovnání s těmi, které obývali před vystěhováním. Nájemní smlouvy k nim byly se stěžovateli uzavřeny na dobu určitou, do vyřešení soudního sporu (s výjimkou stěžovatelky A. H., s níž sice byla sepsána nájemní smlouva na dobu neurčitou, byla však podepsána třemi křížky, neboť stěžovatelka je negramotná; k platnému právnímu úkonu tak bylo třeba notářského zápisu). Stěžovateli panu P. M. byl později přidělen do nájmu byt II. kategorie o velikosti 3 + 1 na dobu neurčitou. Stěžovatelé M. A G. Č. se v roce 2001 odstěhovali na Slovensko do Ch. J., kde od té doby žijí, a jimi obývaný byt o velikosti 1 + 1 IV. kategorie byl přidělen do užívání stěžovatelce A. H. Stěžovatelé podrobně vylíčili i průběh řízení před obecnými soudy a namítali nesprávnost jejich postupu i jednotlivých jejich rozhodnutí (poukazovali na průtahy v řízení, nesprávně vyměřený soudní poplatek, ustanovení opatrovníka pro doručování, neprovedení navrženého důkazu atd.). Obecné soudy podle jejich názoru pochybily, když zamítly jejich žalobu za použití § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných, aniž by došlo k ukončení nájemního poměru k jejich řádně užívaným bytům ve smyslu ustanovení § 710 občanského zákoníku ani jiným způsobem předepsaným zákonem. V následující obsáhlé části ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně kvalifikovali jednotlivé skutečnosti popsané v předchozích částech ústavní stížnosti z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a následně navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2001 č. j. 15 C 246/93-329 zčásti zastavil řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby manželů G. a M. Č. (stěžovatelů) vůči městu Ú. (dříve první žalovaný) týkající se určení, že trvá jejich nájemní vztah k bytu č. 4 o velikosti 1 + 1, bez příslušenství, IV. kategorie, ve čtvrtém patře domu č. 106/5 v ulici B. v Ú., dále, aby byl stěžovatelům umožněn přístup do tohoto bytu a jeho užívání. Ve zbytku obecný soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. Stěžovatelé se proti rozsudku odvolali. Odvolací petit zněl po upřesnění právní zástupkyní stěžovatelů při ústním jednání před odvolacím soudem tak, že se manželé M. G. Č. (stěžovatelé) vůči městu Ú. (v původním řízení první žalovaný) domáhají určení, že ke dni podání žaloby (21. 5. 1993) jsou nájemci bytu č. 4, o velikosti 1 + 1, bez příslušenství, IV. kategorie, nacházejícího se v domě č. 106/5 v ulici B. v Ú. Manželé I. a O. J. (stěžovatelé) se vůči manželům B. a J. H. (v původním řízení třetí žalovaní) domáhají určení, že trvá jejich nájemní vztah k bytu č. 5, o velikosti 2 + 1, bez příslušenství, IV. kategorie, nacházejícímu se v prvním patře domu č. 159/8 v Ř. v Ú., a žalovaní jsou povinni umožnit uvedeným stěžovatelům přístup do tohoto bytu a jeho užívání a vydat jim nájemní smlouvu. A. H. (stěžovatelka) se vůči manželům V. a Martě J. (dle opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2002 č. j. 11 Co 532/2001-395 jméno správně zní "Marii") (v původním řízení druzí žalovaní) domáhala určením, že trvá nájemní vztah k bytu č. 4 o velikosti 2 + 1, II. kategorie, nacházejícímu se v prvním patře domu č. 214/54 v M. ulici v Ú., a žalovaní jsou povinni uvedené stěžovatelce umožnit vstup do bytu, jeho užívání a vydat jí nájemní smlouvu k němu. P. M. (stěžovatel) se vůči městu Ú. (v původním řízení první žalovaný) domáhal určení, že byl k datu podání žaloby (21. 5. 1993) nájemcem bytu č. 3, o velikosti 2 + 1, II. kategorie, nacházejícího se v prvním patře domu č. 214/54, v ulici M. v Ú. V případě, že návrhu na změnu rozsudku prvního stupně nebude vyhověno, v odvolacím petitu se navrhovalo, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 6. 2002 č. j. 11 Co 532/2001-383 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002 č. j. 11 Co 532/2001-395 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dne 16. 6. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen přípis nazvaný "doplnění a částečné zpětvzetí ústavní stížnosti II. ÚS 604/02". Tímto přípisem stěžovatelé, jak uvádějí, reagují na výsledek skončeného řízení o jejich stížnosti proti České republice ze dne 3. 3. 1998 podané k Evropské komisi pro lidská práva. Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2002 prohlásil Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") jejich stížnost vedenou pod č. 40226/98 za částečně přijatelnou. Následně začaly strany sporu (stěžovatelé a Česká republika, reprezentovaná vládou) jednat o smíru. Dne 26. 5. 2003 obě strany podepsaly prohlášení o smírném urovnání, které Evropský soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2003 vzal na vědomí, a rozhodl o vyškrtnutí jejich stížnosti ze seznamu. Kopie obou rozhodnutí Evropského soudu stěžovatelé přiložili. Stěžovatelé z uzavřeného a potvrzeného smíru dovodili, že se již nemohou před Ústavním soudem domáhat nápravy těch skutečností, k nimž došlo přede dnem 21. 7. 1997, což je den podání jejich předchozí ústavní stížnosti. Vzali tak podle svých slov zpět část ústavní stížnosti týkající se tvrzeného porušení