II.ÚS 605/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 605/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. K., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Lucií Švecovou, advokátkou, sídlem Kozácká 289/9, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 4 Tdo 1192/2020-3337, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2020 sp. zn. 11 To 21/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019 č. j. 2 T 13/2018-2873, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 3, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a k trestu propadnutí dále specifikovaných věcí. Zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka se stěžovatel podle městského soudu dopustil ve zkratce tím, že na svém profilu na sociální síti Facebook pod jménem A. R. umísťoval fotografie se symboly Kavkazského emirátu a tzv. Islámského státu, korespondující obrazová hesla ("Islam will dominate the world", "Tahle země bude naše. A nebude moci být pro všechny") a videa, na nichž je mimo jiné zachycen v oblečení nošeném džihádistickými bojovníky. Zločinu obecného ohrožení se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že vyrobil pyrotechnické slože, které nechával volně položené ve svém pokoji v bytě dvanáctipodlažního panelového domu, ačkoli existovalo vysoké nebezpečí nahodilého zažehnutí těchto složí. Soud naopak neshledal, že by stěžovatel naplnil skutkovou podstatou přípravy zločinu teroristického útoku podle § 311 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byl obžalován. Podle soudu sice způsob oblékání stěžovatele, jeho zájem o násilná videa teroristických organizací i závěr soudní znalkyně, podle níž jde o osobu vysoce nebezpečnou, která vykazuje vysoké riziko radikalizace s koncovkou typu teroristických útoků páchaných osamoceně jednotlivcem, mohou nasvědčovat tomu, že stěžovatelovo jednání v podobě obstarávání většího množství chemických a jiných látek mohlo směřovat k přípravě teroristického útoku, nicméně soud měl zároveň za prokázané, že stěžovatel předmětné látky přechovával za účelem výroby pyrotechniky na Silvestra. Je sice možné se domnívat, že se stěžovatel zabýval myšlenkou sebevražedného útoku, toto podezření nicméně dle soudu k odsouzení nepostačuje. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí zrušil ve výroku o vině zločinem obecného ohrožení a v této části věc postoupil Obvodnímu báňskému úřadu pro území Hlavního města Prahy a kraje Středočeského, neboť by mohlo jít o přestupek. Podle vrchního soudu nebyl prokázán stav obecného nebezpečí, který je jako následek obligatorním znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu. Vrchní soud proto zrušil i celý výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, k trestu vyhoštění na dobu deseti let a k trestu propadnutí dále specifikovaných věcí. Jinak vrchní soud ponechal prvostupňové rozhodnutí beze změny. Odvolání Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo zamítnuto, neboť jakkoli je dle odvolacího soudu možné a reálné, že stěžovatel připravoval teroristický útok, jednoznačně prokázáno to nebylo, na čemž nic nemění ani dva nalezené digitální časovače, neboť mimo jiné stěžovatel nedisponoval dalšími nezbytnými komponenty k sestrojení nástražného výbušného zařízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, kterou míří konkrétně proti "výroku 2" a celému výroku o trestu napadeného rozsudku městského soudu, proti "výroku I v části o ponechání napadeného rozsudku beze změny" a celému výroku o trestu napadeného rozsudku vrchního soudu a proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako celku. Na úvod stěžovatel pro vykreslení celého průběhu řízení poznamenává, že byl stíhán vazebně, ačkoli absentovaly vazební důvody. Byl stíhán a obžalován z přípravy zločinu teroristického útoku, ačkoli od počátku tvrdil, že žádný teroristický útok spáchat nechtěl, nýbrž pouze vyráběl pyrotechniku na Silvestra, což nakonec potvrdily i soudy. Stěžovatel nepopírá skutková zjištění týkající se jeho facebookového profilu, domnívá se však, že z jeho jednání nelze dovodit propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Sdílené fotografie stěžovatel shledává zcela nezávadnými, přičemž i kdyby byly závadného charakteru, bylo by jeho jednání údajně možno posoudit maximálně jako projev sympatií ve smyslu § 404 trestního zákoníku. V této souvislosti stěžovatel dodává, že odborníci a znalci měli k dispozici pouze část spisového materiálu a z obdržených CD údajně nebylo možno poznat, zde jde o fotografie a videa uložená v počítači stěžovatele, nebo jde pouze o historii prohlížení. Znalci údajně nevěděli, které fotky byly součástí facebookového profilu, nadto jejich závěry byly v extrémním rozporu s tím, co bylo součástí spisu. Dle stěžovatele přitom jde o problematiku v českém právním řádu poměrně novou, a tak bylo potřeba k odborným vyjádřením a znaleckým posudkům přistupovat obzvlášť obezřetně. Porušení svých ústavně zaručených práv nicméně stěžovatel spatřuje zejména v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Dle stěžovatele soudy předně nevysvětlily, proč jednání, které je mu kladeno za vinu, podřadily pod § 403 trestního zákoníku (a nikoli § 404 trestního zákoníku). Stěžovatel údajně i v dovolání tuto nesprávnost řádně namítl včetně odkazu na odbornou literaturu, což Nejvyšší soud jen odbyl konstatováním, že stěžovatel nesporně Facebook využil se záměrem předmětné myšlenky a názory veřejně prezentovat a propagovat. Podle stěžovatele by z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývalo, že jakákoli fotografie "závadného" charakteru umístěná na platformě Facebook znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 403 trestního zákoníku, přičemž § 404 trestního zákoníku pak de facto postrádá význam. Ani soudy nižších stupňů se přitom dle stěžovatele s touto otázkou nevypořádaly a není jasné, jaký by měl být rozdíl kupř. mezi nošením nacistického symbolu a zveřejněním vlajky Kavkazského emirátu, resp. proč by v jednom případě mělo jít o jednání dle § 404 trestního zákoníku, zatímco podruhé o jednání dle § 403 trestního zákoníku. Tím, že soudy stěžovatelovo jednání podřadily pod § 403 trestního zákoníku, se dle stěžovatele bez vysvětlení odchýlily od rozhodovací praxe. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1449/2016, z něhož dovozuje, že soudy v tehdejší věci mimo jiné posoudily umístění fotky (se symbolem neonacistického hnutí) na facebookový profil Nordic Commando toliko jako projev sympatií podle § 404 trestního zákoníku. Soudy se dále dle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s námitkou existence extrémního rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, ačkoli stěžovatel tento rozpor namítal opakovaně, přičemž zejména poukazoval na to, že znalecké posudky a odborná vyjádření vycházely z nedostatečných podkladů. Konečně, stěžovatel namítá, že soudy neodůvodnily svůj odklon od rozhodovací praxe ohledně výše uloženého trestu. Stěžovatel poukazuje na případy, kdy byly jako propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka posouzeny příspěvky na platformě Facebook zveřejněné po útocích na mešity v novozélandském Christchurchi, přesto byly v daných případech uloženy toliko podmíněné tresty odnětí svobody. Dle stěžovatele je dopad těchto příspěvků nesrovnatelně vyššího a závažnějšího charakteru než to, že stěžovatel na svůj profil umístil "fotografii se vztyčeným ukazováčkem, což je naprosto běžné náboženské gesto" a fotografii, do které vložil šahádu v černém vyobrazení, "nikoli však z důvodů, že obdobnou šahádu užívá Kavkazský emirát, ale z důvodu, že se mu barevné vyhotovení líbilo". Stěžovatel dále toliko sdílel (a nevytvořil) dvě fotografie, v jednom případě s výrokem údajně pouze parafrázujícím výrok prezidenta ("Tahle země bude naše. A nebude moci být pro všechny") a v případě druhém s citací z koránu ("Islám ovládne svět