II.ÚS 605/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 605/26 ze dne 26. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Kolín, sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín, zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 23 Cdo 1833/2025-350, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 22 Co 102/2024-319 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. ledna 2024 č. j. 14 C 243/2023-267, ve znění opravných usnesení ze dne 20. června 2024 č. j. 14 C 243/2023-298 a ze dne 7. srpna 2024 č. j. 14 C 243/2023-302, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NAUTILA - stavby s. r. o., sídlem Návětrná 1170/6, Praha 5 - Hlubočepy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění opravných usnesení (dále jen "rozsudek okresního soudu") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 6 743 076,37 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení, přičemž žalovaná částka se skládá celkem ze čtyř samostatných nároků na zaplacení smluvní pokuty (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 134 206,20 Kč (výrok II.) a o povinnosti stěžovatele zaplatit státu doplatek soudního poplatku za řízení před okresním soudem ve výši 10 945 Kč (výrok III.). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 88 282 Kč (výrok II.). Krajský soud shledal postup okresního soudu správným a v souladu s aktuální judikaturou zabývající se moderací smluvní pokuty. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že v předmětné věci nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Ve vztahu k námitkám stěžovatele směřujícím k nesprávnému určení náhrady nákladů řízení Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti nákladům řízení není dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v kontextu nové judikatury Nejvyššího soudu založené rozsudkem ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (uveřejněného pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen "R 76/2023") dochází k masivním přezkumům a moderacím smluvních pokut, což narušuje právní jistotu stran, zda smluvní závazky mají být dodržovány, když hrozící sankce mohou být zcela či z části nevymahatelné, jako právě v tomto případě. Metodika Nejvyššího soudu zasahuje do smluvní volnosti stran a porušuje stěžejní zásadu soukromého práva pacta sunt servanda, neboť Nejvyšší soud dává porušiteli závazku návod, jak legálně obejít resp. porušit smlouvu a poté si případně nechat uložit sníženou pokutu u obecného soudu. Takto spekulativně postupovala i vedlejší účastnice, která na sporu profituje na úkor strany, která nic neporušila. Také v předmětné věci obecné soudy v důsledku aplikace nové judikatury nerespektovaly výše uvedené zásady smluvní volnosti a princip pacta sunt servanda. Nepřiměřenou moderací došlo k nastolení nerovnosti stran před zákonem i soudem. Obecné soudy navíc komparovaly vedle sebe pokuty ze dvou různých závazkových vztahů a posuzovaly je komplexně včetně dopadu do majetkové sféry vedlejší účastnice. Současně soudy nevzaly v úvahu, že vedlejší účastnice porušila smlouvy několiksetkrát (ve smyslu součtu množství dnů v prodlení). Obecné soudy navíc nedůvodně vykládaly obsahový význam některých sankčních ujednání v rozporu se smlouvou, kdy pokuty cílily na denní prodlení a denní sazby, avšak soudy dovozovaly v rozporu se smlouvami, že může jít o jednu jednorázovou pokutu, přičemž pro takový extenzivní a excesivní výklad neměly oporu ve smlouvě, v zákoně ani v judikatuře. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůrazňuje, že v konkrétních případech může obstát i předchozí judikatura, zejména rozsudek ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 32 Odo 400/2004, týkající se následku dlouhodobého prodlení s plněním sankcionované povinností jdoucí k tíži porušitele. Stěžovatel namítá, že soudy neuvedly důvod, proč by v jeho případě mělo být aplikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu R 76/2023, pouze obecně poukázaly na to, že nová judikatura se může používat již na existující vztahy a spory. Stěžovatel zdůrazňuje, že smlouvy byly uzavírány v době neexistence zlomového judikátu. Smlouvy a jejich podmínky i sankce byly nastaveny v souladu se zákonem i tehdy platnou judikaturní praxí. Shodné typizované smlouvy a ujednání o bankovních zárukách a jejich sankcích již v minulosti podléhaly soudnímu přezkumu u stěžovatele a vždy obstály. Stěžovatel je územně samosprávný celek, který uzavíral smlouvy v rámci veřejné soutěže podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Neměl tak žádnou možnost reagovat na vznik nové metodiky moderace smluvních pokut a nemohl ani dodatkem či jinak zasáhnout do již uzavřených smluv, přičemž jakákoliv redukce či limitace již nastavených pokut by byla protiprávní a narušující veřejnou soutěž s finančními dopady a hrozbou zrušení veřejné soutěže. Stěžovatel se tak jako řádný hospodář musel uzavřenými smlouvami řídit a nemohl sám moderovat či odpouštět vzniklé nároky či jejich části. Precizně kvantifikované pokuty musel stěžovatel vymáhat, přičemž sám nepochybil, neboť smlouvy byly nastaveny podle dřívějších přijatelných pravidel, avšak již neobstály ve světle nové judikatury. 7. Za ústavně nekomformní a v rozporu s principem spravedlnosti považuje stěžovatel výrok o přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice na sporu zaviněném jí samotnou a při soudním potvrzení vzniku všech žalovaných pokut navíc finančně profituje v podobě proplacení nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že prokázal všechna porušení smlouvy vedlejší účastnicí a přesto pouze vlivem rozsahu moderace byl ve sporu neúspěšný. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že v předmětné věci jsou soukromoprávní vztahy spravedlivě uspořádány, a namítá, že v této věci nebyla zajištěna rovnost stran, ať již u moderace a jejího rozsahu, tak ani u přiznání nákladů řízení. Obecné soudy podle stěžovatele dostatečně nehodnotily všechna kritéria ve smyslu metodiky moderace a cílily zejména na absenci škody jako takové. K tomu se Ústavní soud vyjadřoval v nálezu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 990/23. Soudy v posuzované věci nevzaly v úvahu všechny okolnosti, zejména nevysvětlily, proč jsou mimořádné úlevy dávány vedlejší účastnici jako porušitelce smluv, která takto postupovala od počátku závazkových vztahů. Dlouhodobě a vědomě udržovala protiprávní stav s vědomím hrozících či vzniklých sankcí, kdy musela očekávat, že územně samosprávný celek následně bude muset ze zákona veškeré pokuty soudně vymáhat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úk