II.ÚS 606/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 606/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 6 Tdo 986/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. srpna 2019, sp. zn. 20 T 6/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byli stěžovatelka a spoluobviněný uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku. 3. Za toto jednání byla stěžovatelka podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Spoluobviněnému byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 27 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Oběma obviněným pak byl podle § 70 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě nemajetkové újmy poškozeným pozůstalým. 4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a všichni poškození. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, byl z podnětu odvolání poškozených doplněn napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 259 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu namítla, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s obsáhlým odvoláním představujícím alternativní právní argumentaci, čímž vykázal znaky libovůle a porušil její právo na spravedlivý proces. Učiněná skutková zjištění jsou podle názoru stěžovatelky v extrémním nesouladu s právními závěry soudů. Touto skutečností se údajně nezabýval ani Nejvyšší soud. Závěr o vině stěžovatelky stojí podle ní na jediném přímém důkazu, a to na svědecké výpovědi druhého obviněného, který je se stěžovatelkou v konfliktu. Připomíná, že námitkou spočívající v tom, že stěžovatelka neměla na rozdíl od spoluobviněného z předmětné události žádná zranění, se obecné soudy nezabývaly. Stěžovatelka nedostala od soudní moci odpověď na otázku, jak se za tohoto stavu mohla jednání popsaného ve skutkové větě dopustit spolu s ním. 7. Stěžovatelka považuje uložený výjimečný trest za nepřiměřeně přísný. Domnívá se, že se soud prvního stupně dopustil dvojího přičítání, když smrt poškozených bere jako důvod, pro který chce ukládat výjimečný trest. Smrt dvou osob je však znakem skutkové podstaty trestného činu a nemůže být znovu přičítána v argumentaci o uložení výjimečného trestu. Nesouhlasí ani s uložením trestu vyhoštění. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 12. V jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry. 13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal. 15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpo